Povidka o dychtivosti

​Povidka o dychtivosti

​Ronin seděl v masivním křesle, v jedné ruce svíral sklenici s jantarovou tekutinou, druhá nehybně spočívala na opěradle. Před ním, v měkkém světle svící, klečela Gejša. Její dychtivost nebyla v slovech, byla v jejím zrychleném dechu, který rozrážel ticho místnosti. Vlk byl pryč, cesty byly prázdné a svět se smrskl na tento jediný okamžik dominance a odevzdání.
​
Gejša vzhlédla. Viděla jeho nehybnou tvář, oči, které ji četly jako otevřenou knihu, a pak sklouzla pohledem níž. Roninovy kalhoty už nedokázaly skrýt pravdu o jeho vlastní dychtivosti. Mezi jeho stehny se rýsoval tvrdý, ztopřený úd, mohutný symbol jeho moci, který se napínal proti látce s dravostí kobry připravené k úderu.
​„Pojď blíž,“ zazněl jeho hlas, hluboký a mrazivě klidný.
​Gejša se po kolenou přisunula blíž. Její prsty, lehce se chvějící, se dotkly hrubé látky. Cítila pod ní ten pulzující žár, tu neuvěřitelnou tvrdost, která slibovala konec veškerého jejího hledání. Když rozepnula první knoflík, její dychtivost se změnila v nábožnou úctu.
​
Vysvobodila ho. Jeho úd, temný a žilnatý, se uvolnil a hrdě se tyčil přímo před její tváří. Voněl po pižmu, síle a nezvratném rozhodnutí. Gejša na vteřinu zatajila dech. Ta tvrdost byla tak absolutní, že se jí zmocnil pocit naprosté malosti. Chtěla ho cítit v sobě, chtěla se jím nechat pohltit, chtěla, aby ji tenhle meč jejího pána proklál skrz naskrz.
​Její ruka ho sevřela. Pevný stisk dlaně jí potvrdil, že tohle není metafora, ale syrová realita jeho těla. Sklonila hlavu a její rty se poprvé dotkly horkého žaludu. Byl to polibek dychtivosti, která už nechce čekat. Roninova ruka se vpletla do jejích vlasů a pevně jí zaklonila hlavu, aby se jí mohl podívat do očí v momentě, kdy jeho tvrdost začala mizet v jejích ústech.

​V tu chvíli neexistovalo nic jiného. Jen rytmický pohyb, zvuk mokré kůže o kůži a pocit naprostého vlastnictví. Ronin seděl jako skála a nechal ji pít ze své síly, zatímco jeho úd jí zaplňoval celý svět.