RITUÁL V POKOJI

PEČEŤ PANSTVÍ: RITUÁL V POKOJI
​
Když za nimi v tom pokoji zaklaply dveře, svět venku přestal existovat. Zůstalo jen ticho, které ji okamžitě zbavilo masky matky a „vzorové partnerky“. Stála tam v Rudém Kimonu, přesně tak, jak slíbila ve svých dopisech poslanych nočnim jezdcem pro Ronina, a cítila, jak se jí pod jeho látkou chvěje kůže. Už to nebyla jen slova v dopisech, byla to Gejša, která konečně dorazila ke svému cíli.
​
Ronin k ní došel pomalým, jistým krokem. Nepotřeboval mluvit. Jeho přítomnost pálila víc než všechna písmena, která si kdy vyměnili. Když jí položil ruku na šíji, cítila ten stisk, po kterém tak moc žadonila u sporáku – pevný, nekompromisní a majetnický. Pod jeho tlakem dobrovolně sklonila hlavu, protože v tu vteřinu konečně našla svůj „Bod zlomu“ v realitě.

​„Tady tvé 'nikdy' neexistuje,“ zašeptal jí do ucha a ona věděla, že má pravdu.

​Ronin jí pomalu rozvázal šerpu kimona. Látka sklouzla k jejím kotníkům a odhalila tělo, které už v noci, když ležela na břiše, patřilo jemu. Donutil ji otočit se a opřít se dlaněmi o hranu stolu. Cítila chlad dřeva proti svým dlaním a horký dech svého Pána na svých zádech. Jeho ruka, po které tak toužila, ji teď pevně uchopila za boky a přitáhla si ji blíž.
​Když do ní poprvé vnikl, z hrdla se jí vydral tichý, udušený vzlyk – odpověď na všechen ten žár, který ji pálil v každém nervu jejího těla. Nebylo to o něžnosti, bylo to o vlastnictví.

Každý jeho příraz byl tvrdý a hluboký, přesně takový, aby v ní umlčel poslední zbytky „čistého svědomí“, o kterém mluvil její Pán. Roninovo prsty se znovu zabořily do její šíje a ona se pod tím stiskem prohýbala jako nadržená laň, která konečně dostala, po čem jeho tělo žadonilo.
​
Cítila ho v sobě celého, každý pohyb jí připomínal, že v tuhle chvíli je jen odevzdanou Gejšou ve své nejčistší podobě. Ronin neustával, dokud neviděl, jak se její tělo nekontrolovaně třese a jak její dychtivost přerůstá v absolutní odevzdání. Byla to pečeť, kterou jí vtiskl do masa i do duše.
​Až když bouře utichla, dovolil jí klid ve svém náručí.

Odcházela od něj nasycená a vyrovnaná, s vědomím, že její cesta za svobodou právě dostala svou pečeť. Na jejim Hrade se pak na ni onen jeji Pan bude dívat, ale uvidí jen prázdnou schránku – její duše i dychtivost už navždy zůstaly u Ronina.