Stepmom (1.část)

Když jsem se tehdy rozhodla, že odejdu od manžela, bylo mi čerstvých třiatřicet. Nikdy nezapomenu na tu chvíli, kdy oba sedíme u našeho jídelního stolu z dubového dřeva a kovu, vylitého epoxidovou pryskyřicí tak, že kdybyste přidali trochu zurčení tekoucí vody a zpěvu ptáků, budete si připadat jako u potoka, který se vlévá do Plitvických jezer. Bylo to v našem vysněným domě. V našem království. A ten stůl vyráběl on. Manžel. Vlastníma rukama. Slzy mi tekly po tvářích a ta věta, která tehdy zazněla z jeho úst, mi bude v celým těle rezonovat nejspíš ještě v hrobě.

„Bez tebe nedokážu žít,“ řekl.

Já na antidepresivech, on možná po dvou pivech a třech rumech. Těžko říct, bylo to tak vlastně skoro pořád, takže už to nešlo ani moc poznat.

Máme spolu jedno dítě. Syna. Ale ani to už pro mě nebyl důvod s ním dál zůstávat. Tohle, ani ten fakt, že jsme byli manželé krásných třináct let předtím, než jsme se na poslední tři roky dostali do těchhle sraček. Nikdo nemůže říct, že jsem se nesnažila naše manželství všemožnými způsoby zachránit. Zachránit jeho. Jenže. I když člověk sám ví, že má problém, pokud sám nechce, vy s tím nezmůžete absolutně nic.

Když už probíhalo rozvodový řízení a já se pomalu i se synem stěhovala do novýho bytu, opačný pohlaví bylo asi to poslední, na co jsem v tu chvíli myslela. Nicméně, víte, jak to je. Život se neptá. Ten se rovnou děje.

Martina jsem potkala v jednom nejmenovaným supermarketu. U pokladen. Na první pohled bylo zřejmý, že je už o nějaký ten pátek starší než já. A to většinou není zrovna ten typ chlapa, který by mě na první pohled lákal. Tentokrát to bylo jinak. Skládal nákup zrovna do tašek a já čekala s tím svým nákupem vyskládaným na páse, až přijdu na řadu. Bylo zrovna léto, okolo osmé večer, ale venku ještě pořád fakt ukrutný vedro. I přes to, že jsem na sobě měla jen světlý džínový šortky a bílý tílko, bylo mi jak v neoprenu. Měla jsem v konečným důsledku celkem radost, že se můžu ještě chvilku chladit v tomhle klimatizovaným prostoru. A koukat při tom na něj. Na ty jeho modrý oči, mohutný tělo a obrovský ruce. Vůbec si mě nevšímal, jako bych tam vlastně ani nestála. Jen nějaký přelud nebo stín, vůbec ne reálná ženská. Mně vnitřně tálo celý tělo při představě, jak mi těma jeho velkýma "prackama" hladí boky. A pak? Jak mu já těma svýma malýma "packama" vjíždím s jemným přitlačením nehtů prsty do vlasů.

V okamžiku, kdy vytahoval z jedné z kapes svých po kolena dlouhých kraťasů mobil, protože chtěl zaplatit nákup, jsem pro něj najednou začala existovat. Výraz ve tváři měl v tu chvíli takový, jako by objevil novej světadíl. Naše oči se na vteřinu, možná dvě, tři, potkaly ve zvláštním pohledu. Vzduch najednou změnil vůni a já si připadala jako samička otakárka fenyklového, kterou sameček láká před pářením svými feromony. Ty ruce už v mých představách nebyly jen na bocích, jedna z nich už byla rovnou v kalhotkách. A já si jen v duchu opakovala, ať stojím rovně. Ať nepanikařím. Jinak se mi z něj podlomí kolena.

Tehdy jsem si myslela, že ten pohled, který mi věnoval asi půl vteřiny předtím, než roztlačil nákupní vozík směrem od pokladen, je náš poslední. Nebyl.

A pak se to stalo.

Vyšla jsem ze supermarketu. Po prvotním teplotním šoku, kdy jsem si připadala jako plechovka Cherry coly, když ji v létě právě vytáhnete z chlaďáku, a která se mi právě rosí položená na samém vrcholu nákupu, nastal šok číslo dvě. Ten chlap s těma pomněnkovýma očima stál na začátku parkoviště. Paže založený na hrudi a opřenej zády o auto. Koukal přímo na mě a na tváři mu cukal lehký úsměv. A shodou okolností stál přímo v uličce k mýmu autu. V hlavě se mi právě začala odehrávat Velká pardubická, jen tam neběželi koně, ale myšlenky. Hlavní téma byla obyčejná otázka. Co teď?

Teď? Nic. Jen jdi. Jednoho osudovýho muže už máš za sebou. A jestli je tohle ten druhej, nechej to na něm. Jak já miluju, jak ten můj mozek umí být přímočarej.

Najednou sedím ve svým autě. V jedné ruce plechovka Cherry coly, v té druhé mobil a na něm vyťukaný telefonní číslo. Stačí jen ťuknout na "přidat kontakt" a zapsat jméno. Martin.

Co myslíte? Uložila? To víte, že uložila.

Dneska jsou to od rozvodu zhruba dva roky a my bydlíme s Martinem už půl roku spolu. Můj syn jezdí domů jen na víkendy, jinak je na intru v Pardubicích. Martinův dvacetiletý syn už žije sám. Ten k nám jen sem tam přijde na návštěvu nebo na oběd. Tímhle vztahem jsem tedy ve svým životě dosáhla i novýho titulu. Nevlastní máma. Dospělýho dítěte, který je ode mě věkově vzdálený úplně stejně, jako jeho táta. Rovných patnáct let. Ve skutečnosti to někdy vypadá, že má Martin děti dvě. A vlastně mě hrozně baví, jak se s každým z nich můžu bavit úplně jinak.

Zase se konečně po těch letech cítím tak nějak... ve svý kůži. Zase jsem to já. A jsem fakt šťastná. Martin je přesně ten typ chlapa, kterýho musí chtít snad každá ženská. Vtipnej, inteligentní, pozornej, zdravě sebevědomej a jako bonus, jen co na mě koukne, mám hned mokrej flek na kalhotkách. A ten sex.. No doprdele..

Ale o tom třeba někdy příště.