Tantra masage 6

Mezi dechem a jiskrou

Myslel jsem si, že po tom přijde klid.

Takový ten tichý, lehce rozpačitý moment, kdy člověk neví, kam se podívat.

Jenže tady…

tady bylo ticho jiné.

Hustší.

Jako kdyby se mezi námi něco teprve rozhodovalo, jestli skončí — nebo začne znovu.

Ležel jsem na zádech, ale rozhodně ne „odpočatý“.

Spíš… příliš vnímavý.

Každý dotek vzduchu, každý pohyb.

A hlavně jeho pohled.

„Takže…“ pousmál jsem se, aniž bych se na něj hned podíval, „tohle byla ta relaxační část?“

Lukáš si tiše odfrkl.

„Ještě nejsi zrelaxovaný.“

Otočil jsem k němu hlavu.

„To je tvoje profesionální diagnóza?“

Naklonil hlavu a přejel mě pohledem tak pomalu, až mi z toho znovu přeběhl mráz po zádech.

„Ano,“ řekl klidně. „A léčba ještě neskončila.“

Zasmál jsem se.

„To zní dost nebezpečně. Máš na to nějakou licenci?“

Posunul se blíž.

„Mám zkušenosti.“

„To jsem si všiml,“ zamumlal jsem.

Byl blíž, než by měl být.

A já… jsem necukl.

Naopak.

Trochu jsem se k němu přisunul taky.

„Víš, co je na tom nejhorší?“ řekl jsem tiše.

„Co?“

„Že jsem sem šel s tím, že budu hodný.“

Krátká pauza.

„A ty mi to vůbec neusnadňuješ.“

Lukáš se pousmál.

Ten úsměv nebyl jen pobavený.

Byl… vědomý.

„To není můj úkol.“

Jeho ruka se znovu lehce dotkla mého boku.

Jen prsty.

Ale přesně tam, kde to člověk cítí až moc.

„A co je teda tvůj úkol?“ zeptal jsem se, i když jsem odpověď vlastně tušil.

Naklonil se ke mně.

„Zjistit, kam až půjdeš.“

Polkl jsem.

„A co když půjdu moc daleko?“

Krátká pauza.

„Tak tě možná budu muset zastavit.“

Usmál jsem se.

„A myslíš, že to zvládneš?“

Teď se zasmál on.

Krátce.

Sebejistě.

„To si můžeme vyzkoušet.“

Najednou jsem ho chytil za ruku.

Ne prudce.

Ale dost na to, aby se zastavil.

Přitáhl jsem si ho blíž.

Teď jsme byli skoro čelem k sobě.

„Víš,“ řekl jsem tiše, „ty působíš, jako že máš všechno pod kontrolou.“

„A nemám?“ zeptal se klidně.

Pousmál jsem se.

„To se mi na tom právě nelíbí.“

Jeho obočí se lehce zvedlo.

„Nelíbí?“

„Moc si to užíváš.“

Krátká pauza.

„A já… taky.“

Ticho.

Napětí mezi námi by se dalo krájet.

Jeho čelo se na okamžik opřelo o moje.

Dech proti dechu.

A nic víc nebylo potřeba.

„Takže co teď?“ zašeptal.

Usmál jsem se.

„Teď bych měl asi odejít.“

„Asi,“ přikývl.

Ani jeden z nás se nepohnul.

„A ty mě necháš?“ dodal jsem.

Jeho rty se lehce pohnuly do úsměvu.

„Ne.“

To „ne“ nebylo hlasité.

Ale bylo jisté.

A zatraceně přitažlivé.

Zasmál jsem se potichu.

„Tohle je fakt špatný.“

„Proč?“

Podíval jsem se mu do očí.

„Protože příště už nepřijdu jako klient.“

Krátká pauza.

Lukáš mě chvíli jen pozoroval.

A pak se usmál tím způsobem, který jsem už začínal znát až moc dobře.

„Dobře,“ řekl tiše.

Naklonil jsem se k němu o poslední kousek blíž.

„Tak příště se uvidíme u mne.“ 🔥🐉