Léto pod stanem, které změnilo všechno Bylo to léto a mě bylo krásných 19 let. Ja tomu říkám léto před potopou v Praze. Takové to léto, kdy se v tobě něco láme. Už nejsi dítě, ale ještě přesně nevíš, kým chceš být. Jen cítíš, že tě to táhne někam dál… a že tentokrát už nepůjde couvnout. Domluvili jsme se přes internet. Neznámý kluk, starší, sebejistější. Snad Martin. To jméno se mi po letech…

Kapitola 2: Vlakem za mnou Týden utekl zvláštně pomalu. Zprávy už nebyly jen o „jak ses vyspal“, ale o „chybíš mi“. A čím víc jsme si psali, tím víc bylo jasné, že to první setkání nebyla náhoda. „Přijedu za tebou,“ napsal jednoho večera Kája. A já se přistihl, že se usmívám do telefonu jak idiot. Na nádraží jsem byl dřív. Samozřejmě. Vlak přijel se známým skřípěním a lidé se začali hrnout…

Kapitola 3: Léto, kukuřice a rozvrzané kolo Viděli jsme se pak častokrát. A mělo to skoro vždycky stejný scénář. Dveře se zavřely. Krátké „ahoj“. Dlouhý polibek, který všechno ostatní přehlušil. Sprcha, kde voda tekla, ale my ji sotva vnímali. Koupel, kde jsme se víc smáli a dotýkali, než odpočívali. Vaření, které končilo tím, že jsme stáli u linky, jídlo zapomenuté… a my příliš zabraní do…

Bylo léto. Takové to, kdy asfalt voní horkem, večery jsou nekonečné a člověk má pocit, že když natáhne ruku, může si sáhnout na štěstí. Stál jsem na nádraží v Ostravě a snažil se vypadat v klidu. Nešlo to. „Hlavně nečum jak idiot,“ říkal jsem si v hlavě. Pak přijel rychlík. A s ním on. Jan-Martin vystoupil, rozhlédl se… a když mě uviděl, usmál se tak nějak napůl nejistě, napůl šťastně. A já…

ZADKOVÁ SÁGA: STYDĚL JSEM SE JAKO PRASE V PORCELÁNU Nikdy jsem si nepředstavoval, že existuje situace, ve které bych prosil vesmír o teleportaci víc než při depilaci mého zadku. Ale tady jsem. V salónu. Půlky stažené, čelo zpocené, duše mrtvá. Kapitola I: Cesta hanby Brunetka na mě mrkne profesionálním úsměvem. Já se usměju taky — ale takovým způsobem, že i moje mimické svaly volají o pomoc. …

Kapitola 1: Kája Zajda z Karviné Mne bylo tehdy krásných 21 let a Kajovi čerstvých 18. Karviná mě přivítala přesně tak, jak jsem si ji představoval — trochu šedivá, trochu ospalá, ale s něčím zvláštním ve vzduchu. Možná to bylo tím, že jsem věděl, kdo na mě čeká. Kája. Psali jsme si čtrnáct dní. Na tu dobu skoro věčnost. Jeden internetový chat jel tehdy naplno a my taky (kdo začínal v roce…

Kapitola 5: Mezi smíchem a tichem Byly dny, kdy jsme se nedokázali nabažit jeden druhého. Stačilo zavřít dveře — a svět venku přestal existovat. Kája se ke mně často ani nestihl pořádně dostat dál než do předsíně. Batoh skončil někde na zemi, boty napůl vyzuté… a už byl u mě. „Počkej aspoň—“ začal jsem jednou. „Ne,“ zasmál se a umlčel mě polibkem. Sundával mi tričko, jazykem dráždil mé…

Když se hranice rozpustí Tentokrát jsem před dveřmi chvíli stál. Ne proto, že bych si nebyl jistý. Ale protože jsem si byl jistý až moc. „Tak jo,“ zamumlal jsem si. „Buď masáž… nebo životní rozhodnutí.“ Dveře se otevřely. Lukáš. Podíval se na mě tím svým klidným pohledem, který byl najednou až podezřele čitelný. „Zase výzkum?“ zeptal se. Usmál jsem se. „Ne. Dneska už jen praxe.“ Na vteřinu se…

Pod koněm na Václaváku to vždycky vibrovalo. Lidi, světla, ruch… a mezi tím vším se tam občas potkají dva lidi, který si ani neuvědomí, že právě začíná něco, co v nich zůstane napořád. Ten den jsem tam stál já. Pětadvacet, lehce otrkanej, s pocitem, že už mě nic moc nerozhodí. A pak jsem ho uviděl. Vincenta. Ale pro mě byl od první chvíle Vinný. Stál bokem, nervózně přešlapoval, ruce…