Diva...

Valtice voněly večerem a vínem.
Byl to jeden z těch večerů, kdy se člověk ocitne na správném místě ve správný čas, aniž by věděl proč. Jen cítí, že to tak má být.


Ona šla vedle mě – vysoká, elegantní, s tím zvláštním klidem, který mají ženy, které znají svůj hlas i samy sebe. Operní diva. A přitom se smála úplně obyčejně, lidsky, až jsem měla pocit, že ji znám mnohem déle.


Chtěly jsme do sklípku.
Jenže dveře byly zavřené.
Tak jsme bloudily večerními Valticemi a hledaly první hospodu, kde ještě svítilo světlo. Našly jsme ji docela rychle.
A tam se večer rozjel.
Víno teklo pomalu, ale jistě. Smích byl čím dál hlasitější. Povídaly jsme si o všem – o životě, o láskách, o věcech, které člověk řekne jen někomu, kdo mu zvláštním způsobem rozumí.


Ten pocit byl zvláštní.
Jakoby se dvě energie potkaly přesně v ten moment, kdy měly.
Když jsme odcházely, byly jsme už příjemně opilé.


Vzpomněla jsem si na jednu filmovou scénu a úplně vážně jsem barmanovi řekla:
„Dejte mi to pivo do igelitky s sebou.“
Chvíli na mě koukal, jako bych spadla z jiného světa.
Nakonec nám víno nalil sebou do láhve.


Vyšly jsme ven do nočních Valtic, láhev v ruce, vítr ve vlasech a smích, který nešlo zastavit.
Město bylo tiché. Jen občas někde zazněl vzdálený hlas nebo kroky na dlažbě.
Posadily jsme se na chvíli stranou, láhev mezi námi. Povídání zpomalilo. Slova byla najednou tišší.


Podívala jsem se na ni.
V očích měla ten zvláštní lesk – trochu víno, trochu noc, trochu něco jiného.
Diva.
Ale v tu chvíli ne na pódiu.
Jen žena.
Krásná žena.
Mezi námi se rozprostřelo ticho. Ne nepříjemné. Spíš napjaté. Jako když se v hudbě objeví krátká pauza těsně před nejsilnějším tónem.


Naklonila se blíž.
Cítila jsem její dech, jemnou vůni vína a teplý letní vzduch.
Ten první dotek byl pomalý.
Ne jistý, spíš zvědavý.
Ale jakmile se naše rty setkaly, bylo jasné, že ten okamžik čekal někde mezi námi už od začátku večera.


Smály jsme se mezi polibky, víno se téměř vylilo z láhve a noc kolem nás byla náhle mnohem teplejší.
Doteky byly lehké, ale plné napětí. Ruce, které nejdřív jen zkoušely, kam až mohou jít.
Nebyl v tom žádný spěch.


Jen dvě ženy, které se potkaly přesně v ten správný večer.
Možná právě proto to bylo tak krásné.
Protože některá spojení nejsou o tom, jak dlouho trvají.
Jsou o tom, jak hluboko se zapíšou.
Cesty se později rozešly.


Život každou z nás zavedl jinam. Ona našla muže, svůj svět, svou hudbu.
Ale když dnes přijedu k nim domů na kávu a vidíme se po čase, vždycky se usmějeme tím zvláštním způsobem.
Protože víme.

Některé vztahy se neztratí.
Jen se promění.

A někde hluboko zůstane ten večer ve Valticích, kde se diva na chvíli proměnila jen v ženu… a já jsem věděla, že tenhle člověk mi zůstane v životě navždy.