Submission 4 Bolest

Čtvrtá kapitola, která pojednává o nepříliš osvěžující snídani následované naprosto osvěžujícím výpraskem.

Když jsem se probudil, byl jsem v posteli sám. A nebyla už tma. Světélka opět svítila a k tomu proudilo do místnosti skrze zatažené okno velice tlumené oranžově zbarvené světlo, snad denní. Během noci mé šaty zmizely. Nějak mě to nepřekvapilo. Pořád jsem si nebyl jistý, zdali nesním. Nebo jsem se dostal do nějakého podivného prostoru ve škvíře mezi světy? Propadl červí dírou? Rozhlédl jsem se po pokoji. Byl vkusně, ale velice spartánsky zařízen. Stěny vytapetované modro-zlatým vzorkem, strop náležitě vysoký a se štukovou výzdobou, křeslo, stolek, dveře do malé koupelny s klozetovou mísou. Granitové umyvadlo se zlatými kohoutky bylo doplněno poskytovačem tekutého mýdla a velice dobře vonícím olejem. Ve sprše jsem našel dvě připojená sprchovalda – jedno normální na tělo a jednu anální sprchu na výplach. Použil jsem pro jistotu obě. Na již zmíněném křesle ležely černé volné saténové kalhoty a černé tričko. Asi abych po apartmánu nemusel chodit úplně nahý. A na stolečku u křesla stála jednoduchá snídaně – sklenice mléka, pár krajíčků toustů, kousek másla, nějaká pomazánka a marmeláda. Na luxusní ubytování tedy nic moc. Usedl jsem do křesla a všiml si, že má opěradla a nohy udělané tak, aby se k nim daly snadno přivázat ruce a nohy. Namazal jsem jeden toust a teprve nyní jsem uviděl černou sametovou pásku a list papíru. Až se najíš, vyčkej na znamení zvonku. Pak si zavaž oči a postav se vedle dveří, stálo na něm. Napadlo mě, co se stane, když to neudělám. Ale už jsem se dal na tuto podivnou šarádu, a tak jsem se rozhodl nejprve poslouchat. Dál se uvidí. Se snídaní jsem byl hotov poměrně rychle. Krátce poté opravdu zazněl zvonek, tedy spíše vzdálené cinknutí tibetských činelků. Možná, napadlo mě, že mě sledují skrytou kamerou. Vstal jsem, zavázal si oči velmi příjemným sametem a postavil se ke dveřím.

Po necelé minutě jsem uslyšel zvuk otevírání dveří a někdo mne uchopil za ruku. Zavětřil jsem a podle vůně jsem nabyl přesvědčení, že to je moje noční návštěva. Ovšem mlčení a celkově panující ticho celého bytu mi zavřelo ústa. Co také říkat, když vás někdo někam vede, který vás během předchozí žhavé noci varoval před trestem. Šli jsme delší chodbou vyloženou parkety na podlaze (byl jsem bos a mým nohám se dokonce zdálo, že vidí jejich uspořádání) a poté zahnuli do místnosti, která byla o poznání teplejší než chodba. Ve vzduchu visela vůně nějakého vykuřovadla. Ruka, která mne vedla, mne pustila a cítil jsem, jak osoba, která mne sem přivedla, poodstoupila. Zazněl jeho hlas, hlas včerejšího Ježíše, ale proč jsem jen měl pocit, že v místnosti jsou ještě další lidé?
„Dobré ráno. Už asi tušíš, že za vše, co děláme, platíme.“ Znělo to jako ranní kázání. Nu, budiž.
„Je to zákon rovnováhy,“ pokračoval. „Světlo si žádá tmy, rozkoš bolesti, duch touží po těle. Ovšem jen jednodušší lidé platí neradi, vzpouzejí se a chtějí se tomuto vyrovnání vyhnout. Tajemství celku znamená, že přijmeme oba póly s potěšením. Oba dva jste dnes v noci potěšili svá těla. Nyní jim nezbytně musíme způsobit jistou bolest. Přijměte ji s radostí a díkem.“
Odmlčel se.
„Svlékněte se,“ vyslovil to tónem, jemuž se nedalo odporovat.
A tak jsem stál kdesi uprostřed příjemně teplého a voňavého vzduchu, nahý a slepý, s poloviční erekcí, a vyčkával věcí příštích.

Opět se mě dotkly ruce, ale nyní byly větší, zjevně mužské, tvrdší. Dovedly mne ke kraji jakéhosi stolu, na který mne ohnuly horní polovinou těla. Po hmatu jsem pochopil, že je to velmi masívní stůl z leštěného dřeva, ale to už mi byly přivazovány kotníky k nohám stolu. Což mělo za následek mojí docela roztaženou pozici, která nabízela můj zadek, a nechávala i volnost genitáliím. Následovaly ruce, které mi byly upevněny po stranách stolu – byl přibližně na rozpažení široký. Hlavou jsem tedy ležel na stole, prdelka se trčila do neznáma. Podle zvuků jsem poznal, že na opačnou stranu stolu je zjevně přivazována moje noční návštěva. A když byla ohnuta trupem na stůl, setkaly se naše hlavy téměř na dotek. Cítil jsem její dech ve tváři – téměř bychom se mohli políbit, kdybychom měli krky ohebné jako labutě. Nějak mě to utěšovalo, že ve „vyrovnání slasti a bolesti“ nejsem sám. Už nyní to byl hřejivý pocit, být takto vydán na pospas něčemu, o čem jsem netušil, co to bude.

„Každý z vás dostane dvacet ran rákoskou. Pokud se vám podaří během prvních deseti nevydat ani hlásku, dalších deset vám bude odpuštěno.“
Tak to byla výzva. To snad vydržím.
Kroky se vzdálily a já pochopil, že první na řadě bude ona. Jednoduše jsem se rozhodl, že ji budu držet palce.
Švihnutí vzduchem a dopad rákosky na její kůži byl podstatně hlasitější, než jsem čekal. On se s tím tedy nemazlí. Na tváři jsem ucítil prudký výdech nosem – měla zjevně pevně zavřená ústa – a téměř jsem ucítil její škubnutí. Ale nevydala žádný zvuk, chudák malá.
Kroky obešly stůl a zastavily se někde za mnou. Rákoska pohladila moji zadnici, počkala, napřáhla se a pak následoval prudký výbuch jiskřivé bolesti. Pochopil jsem, proč ona měla sevřená ústa – skoro jsem zcela mimovolně zařval.
„Jedna,“ uslyšel jsem jeho hlas. Zapochyboval jsem, zdali se desítky vůbec dožiju.
Kroky opět obešly stůl a já si skrze rudé mlhy doznívající bolesti představil, jak ona, jejíž jméno jsem ani neznal, čeká na druhou ránu. Rákoska zasvištěla, a i já jsem trhnutím pocítil její bolest.
Nebudu zde líčit všechny ty myšlenky, které mi rychlostí blesku letěly během příštích pěti ran hlavou. Okamžitě po tomto nesmyslu odejdu. To nedám. Začnu řvát, i když vím, že bych si tím jen prodloužil utrpení a nikdo by mne asi neuslyšel. Omdlím. Jenže, jak na povel omdlít? Rozpláču se a poprosím Jeho, aby toho už nechal. Každá další rána na mou vyšpulenou prdelku byla horší, nesnesitelnější. Propadal jsem se do zoufalství.

A pak, tak někdy kolem „šest“ se něco stalo. Uviděl jsem, samozřejmě že vnitřním zrakem, ale v tom okamžiku jsem to viděl zcela reálně téměř jako film, naše dvě holé prdele, těla, přivázaná ke stolu, jelita na kůži, dokonce jsem získal dojem, že ona je mezi nohama úplně mokrá. Ucítil jsem naši horkou, společnou bolest. Přišlá sedmá rána a v okamžiku, kdy se rákoska dotkla mého zadku, jsem na malinkou chvilku ve spalující bolesti zažil jiskřičku slasti. Nebo, lépe řečeno, absenci boje, nepřítomnost křeče. Ale ani to nevystihovalo můj chvilkový pocit – bylo to, jako kdyby se z té bolestné křeče na zlomek vteřiny stala křeč nevýslovně krásná, ne nepodobná nějakému mega-orgasmu. Jako kdyby se nejhlubší tma na milisekundu stala oslnivým světlem. Kroky se vzdálily a já očekával osmou ránu na její vyšpulený a pravděpodobně moc hezký zadek. A najednou jsem dostal erekci. Přišlo švihnutí, rána, škubnutí jejího těla. Elektrický výboj, který vyslala její bolest mě zasáhl kamsi do hloubky, do něčeho, co v té hloubce dřímalo a nyní se probudilo.

Jako kdyby náš mučitel opravdu četl mé pocity, udělal pauzu.
„Výborně,“ pravil.
Vůbec jsem netušil, kde v tomto okamžiku je, zdali už stojí zase na mé straně a napřahuje rákosku, nebo zdali ještě setrvává na její straně. Náhle jsem ucítil dotek prstů na mých varlatech, polaskání, jemné pošimrání. Roztáhl mé pulzující a pravděpodobně nateklé půlky a opět mne nesmírně lehce pošimral přímo na análním vstupu. Vlna nesmírného blaha mi projela celým tělem a skončila jako bláznivý ohňostroj na temeni mé hlavy. A ona, moje spolutrpitelka, to zachytila, toho jsem si byl naprosto jistý.
„Začínáš to chápat,“ dodal, „tak to dokončíme. Zkus se chytit do toho impulzu, který se objeví ještě před tou bolestí.“
Počkal chvíli, možná abych zpracoval tu radu. Zasvištěla rákoska a já – to propásl. Ale možná, že ne. Každopádně tam něco bylo. Něco velmi dobře ukrytého. Jen jsem to nezachytil a tohle už zase hodně, ale hodně bolelo.
„Osm.“
Musel jsem velmi zhluboka dýchat, abych se nerozbrečel. Potichu dýchat.
Tu devátou a desátou ránu jsem s největším sebezapřením vydržel jen kvůli tomu, že byly dvě poslední.
„Deset.“

Zůstal jsem ležet – ostatně nic jiného mi nezbývalo, byl jsem stále připoutaný, a jen okrajově jsem zaslechl jeho hlas, který řekl něco jako „Velmi dobře. Nyní už můžete být hlasití.“ Ale nic se nedělo. Vlastně jsem za ticho a klid byl rád. Jenže, jak jsem tam rozpláclý na stole a s hořícím zadkem ležel, všiml jsem si změny v jejím dechu. Ozvalo se malé zasténání, a i když byl stůl masivní a těžký, zaregistroval jsem jeho jisté otřesy. Její dech přešel do rytmu, který odpovídal mikro-pohybům stolu. A její sténání, jakkoliv decentní, zesílilo. Pochopil jsem, že On ji šuká. A všiml jsem si, že se to líbí nejen jim, ale i mě. Na chvíli jsem zapomněl na doznívající bolest. Skrze prodělané společné martyrium jsem se s ní cítil ve spojení. Takže jeho přirážení, jeho snad velký penis, který klouzal do její úzké roztékající se mušličky, roztahoval ji a narážel až do podbřišku, tento penis šukal i mne. A každý jeho příraz vyvolal rázovou vlnu, která projela jejím tělem, běžela podél její páteře skrze všechny ty kundalini kanály, idu a pingalu až k šišince mozkové a odtamtud ta energie přeskakovala na mne, procházela opačným směrem skrze mne, mou hlavou coby anténou do celého těla a vytrácela se do vesmíru skrze mou hořící prdel.

Vůbec netuším, jak dlouho to trvalo. Když skončil, odvázal nás a my jsme si sundali pásky na očích. Točila se mi hlava. Pokoj, ve kterém jsem se nacházeli, byl zalit rudozlatým světlem. A nikdo, krom Jeho a Lei, zde nebyl. Její zadek, aspoň v tomto načervenalém světle, nevypadal nikterak katastrofálně. Na ten můj jsem neviděl. Zcela spontánně jsme se objali.
„Já jsem Lea“, zašeptala. „A děkuji“.
Řekl jsem jí mé jméno, také šeptem. A poděkoval. Bez ní bych to asi nedal.
A pak jsem se obrátili k Němu. Stál tam už zase v černém lesklém hávu, jen jeho penis vyčníval stále ještě vztyčený a lesklý od její šťávy a jeho semene. Lea před ním poklekla jako první.
„Děkuji,“ řekla, rozhrnula mu plášť, vzala něžně jeho koule do hrsti a políbila mu jeho (opravdu docela velký) úd. Obraz pro bohy.
A já to, bůhví proč, po ní zopakoval. Jeho koule byly teplé a moje ruka je opravdu něžně polaskala. A jeho penis chutnal sladce. Moje včerejší toužení se dnes ráno uskutečnilo. Nebo je to všechno sen?
Kdo ví. Ještě uvidíme.

---------
Uvidíme, ale co? Pokračování příště.