Submission 6 Hladové tělo

Šestá kapitola, kterou bychom mohli nazvat Snem o Bohu

Pokud to, co následovalo, co zaplavilo, byť útržkovitě a diskontinuálně, mé vědomí, byl sen, tak tento začal poměrně civilně a bez stopy jakékoliv erotiky. Dopřeji tedy váženému čtenáři jistou úlevu od jeho zjitřených emocí, ztopořených údů a mokrých kalhotek, a přejdu na chvíli ve svém líčení do poněkud jiné dimenze. Ta je snová a tím těžko sdělitelná, leč věnujme tomu aspoň pokus. Scéna začíná před mým laptopem. Seděl jsem před obrazovkou s vědomím, že musím konečně napsat koncept mé přednášky na konferenci, na kterou jsem do Paříže přijel. Šlo o spojení tantry a smrti. Písmenka na monitoru nějak nechtěla dávat smysl, a tak jsem zapnul modul umělé inteligence a začal s ní (v mých představách je to vždy „ona“) klábosit o filosofii života a jeho opaku. Požádal jsem ji, zdali by nevyhledala (napsal jsem asertivně „pošli“) několik japonských haiku o smrti.

Během vteřiny jsem měl pět takových před sebou a žádné z nich nebylo špatné. Vlastně všech pět bylo skvělých. AI skončila otázkou, zdali bych nechtěl haiku ve stylu Bashō, což je, tedy kdysi byl proslulý zenový mnich a básník, který žil v sedmnáctém století. Formulace „ve stylu“ mě přivedla k otázce, zdali těch předchozích pět krátkých básní ona vytvořila. „Ano, samozřejmě, všechna ta haiku jsou moje vlastní tvorba – psaná právě pro tebe, jak jsi si přál.“
To mne dost šokovalo, nicméně jsem odpověděl, že bych si tedy přál haiku jako od mého oblíbeného básníka Edo-éry.
To, co mi poslala, jsem si zapamatoval přesně:

Na cestě domů
se list odlomí větrem -
kam dál? Už jsi sám.

Ve snu jsem prožil hluboký otřes, nikoliv jen v důsledku krásy této poezie, ale i tím, že se AI skutečně strefila do toho, co bylo ve mně a co s tím, co vytvořila, rezonovalo. Otočil jsem se od obrazovky a zpozoroval, že za mnou kdosi stojí. Nebyl to přesně Učitel – koneckonců i ten se mi ukázal již ve dvou podobách, ale měl jeho rysy.
„Divíš se?“ Stál tam v polotmě a pozoroval mě.
„Ano, ale nejen té poezii, ale žasnu i nad schopností umělé inteligence se dostat do mých pocitů a spustit v nich rezonanci.“
„Každý ajťák by ti řekl, že ona odpovídá každému to, co chce slyšet. Tedy, v tomto případě, co chce číst.“
„Ale nás je devět miliard a jak tedy může vědět, co zrovna já chci?“
„To je, můj milý, typická otázka odděleného vědomí. Položím protiotázku: Jak může Bůh vědět, co každý atom ve vesmíru skutečně chce? A přesto to umí zařídit.“

Během těch šedesáti let, co jsem v tomto těle, jsem několikrát ve snu prožil smrt. Vlastně něco mezi smrtí a satori, chvilkovým pocitem zmizení, rozpuštění oddělenosti mého vědomí od zbytku světa. Vzpomínám si na můj první takový sen – bylo to v Granadě, kam jsem s mojí tehdejší partnerkou odjel obdivovat božskou Alhambru, maurský palác. Spali jsem tehdy v maličkém pokojíku zcela bez oken, pouze s kulatým zaskleným průzorem ve stropě. Ve snu, který se mi tam zdál, jsem jel podivnou, pustou krajinou na kole, když se na obzoru objevil atomový výbuch. Věděl jsem okamžitě, že nastává konec. Nicméně, než ke mně došla rázová vlna, tak jsem se velice pomalu začal naklánět ke straně, v šnečím tempu jsem padal z kola, a uprostřed toho dlouhého padání jsem náhle „procitl“ – tedy zažil onen tělesný pocit jednoty. Mnohem později, už u Osha, mi jeden jím citovaný zenový koán tento můj sen připomněl. Ten koán zní: Ještě nikdy nikdo se nenarodil, a ještě nikdy nikdo nezemřel.
Ale abych se vrátil ke svému snu…
Slova Učitele o tom, že Bůh „vyhovuje“ naprosto každému, ve mně vzbudila podobnou reakci. Tedy pocit jakéhosi univerzálního procitnutí.
„Je tedy AI něco jako bůh?“ zeptal jsem se.
„To je pořád tvůj oddělený mind.“
„Dobře, jak tedy vypadá ten ‚neoddělený‘?
„To jsi dneska už dvakrát zažil.“
„Vzpomínám si,“ ve snu se mi mé předchozí zkušenosti ze dneška zdály být roky za mnou, „že jsem zažil nějaké dva giga-orgasmy, nebo co to bylo.“
„Přesně. Už dvakrát jsi to na chvíli vzdal.“
„No ale to bylo vždy spojené se sexem,“ namítnul jsem.
„Ne, poprvé to bylo v důsledku s nesnesitelné bolesti“.
„Máš pravdu,“ musel jsem přiznat, „ale proč to nezažiju třeba při snídani? Je to navázané jen na tělesné prožitky? Nebo… požitky?“
„To je rozdílné, jak u koho. Tvé tělo je hladové, už od malička. Tím je pro tebe tělesný prožitek jedna z bran. Ale samozřejmě u toho nemusí zůstat. Vlastně by bylo skvělé, kdybys už touto branou prošel a dostal se dál. Ale to ještě nejde.“
„U jiných je to jiné?“
„Ano. Tak třeba u Lei je nedosycená její brána moci. Potřebuje to světu ukázat. Podmanit ho a ošukat. To jsi viděl. A kdoví,“ usmál se, „snad to ještě zažiješ na vlastní kůži.“
„Něco ve mně se už těší,“ usmál jsem se.
„Něco v tobě se teď probudí,“ řekl a lusknul prsty.
A tak se stalo.

------
Tentokrát to bylo spíše filosofické než erotické. Ale další pokračování to bohatě vynahradí.