Strom na kolejích

Kupé bylo prázdné. Jen já u okna a ty naproti, s knihou v klíně, kterou jsi ve skutečnosti nečetla. Vlak sebou škubnul a světla na chodbě na vteřinu zhasla. Když znovu naskočila, naše pohledy se střetly a už se neodlepily.

Pršelo. Kapky bubnovaly do skla v rytmu, který mi najednou připadal děsně intimní. Měla jsi na sobě tenký svetr, co se ti lepil na tělo pokaždé, když vlak vjel do oblouku a tělo se ti nepatrně zhouplo. Všiml jsem si, jak ti přejel mráz po krku.

„Je ti zima?“ zeptal jsem se spíš abych prolomil to ticho, co mezi námi houstlo rychleji než pára na oknech.

„Už ne,“ usmála ses a odložila knihu. Kolenem ses letmo dotkla mého. Neuhnul jsem.

Vlak zpomalil někde v polích mezi Mimoní a Jablonným v Podještědí. Průvodčí hlásil dvacet minut zpoždění kvůli spadlému stromu do kolejí. Dvacet minut jen pro nás.

Vstal jsem pod záminkou, že zatáhnu závěs. Kupé se ponořilo do přítmí, jen blikající světlo z chodby kreslilo pruhy na tvé tváři. Když jsem se otočil, stála jsi těsně za mnou.

„Takové zpoždění se musí nějak využít, ne?“ zašeptala jsi mi u ucha. Cítil jsem tvůj dech na krku a v tu chvíli bylo jasné, že vystoupíme oba úplně jiní, než jsme nastoupili.

Tvoje prsty mi přejely po zápěstí, pomalu, zkoumavě. Každé škubnutí vagónu nás srazilo o kousek blíž. Svetr ti vyjel nahoru když jsi zvedla ruce, abys mi je zabořila do vlasů. Líbali jsme se tak, jak se líbají cizí lidi ve vlaku - naléhavě, jako by měl za chvíli skončit svět.

Sedačky v kupé byly překvapivě měkké. Tvoje stehno se přitisklo na moje a zvuk našich zrychlených dechů úplně přehlušil déšť. Roztáhl jsem závěs jen na pár centimetrů - venku tma, pole, nikde nikdo. Jen my dva, rytmus deště a dvacet ukradených minut.

Když se vlak znovu rozjel, upravila sis vlasy a já ti zapnul horní knoflíček u halenky. Sedli jsme si zpátky naproti sobě jako dva slušní spolucestující. Ale tvoje koleno se pořád dotýkalo mého. A v očích jsme si nesli slib, že v Liberci touhle jízdou nekončíme.

Vlak zastavil v Liberci u třetího nástupiště, což nás oba na vteřinu hodilo k sobě. Světla nádraží se rozlila do kupé a na moment vrátila realitu. Lidi na peróně, hlášení, hluk.

Ty sis rychle hodila tašku přes rameno. „Jdeš?“ Mrkla jsi směrem ke dveřím a já věděl, že nemyslíš jen vystoupení z vlaku.

Liberecké nádraží v noci vonělo deštěm a historií. Nádražní hala zela prázdnotou. Naše kroky se rozléhaly a mísily se s tvým přerývaným dechem. Nevedla jsi mě k východu. Místo toho jsi zabočila k bočnímu schodišti. Pod schody jsem viděl dvoje dveře.

„Ty bývají v noci zamčené,“ šeptala jsi, přesto dveře jedné místnosti povolily pod tlakem tvé dlaně. Vrzly. Uvnitř byla tma, jen světlo z perónu sem házelo dlouhé pruhy stínů přes opuštěné lavičky.

Zavřela jsi za námi. Klapnutí zámku znělo v tom tichu obscénně nahlas.

„Dvacet minut ve vlaku bylo málo,“ vydechla jsi mi do vlasů a přitiskla mě zády ke studené zdi. Chlad mi projel tělem, ale tvoje ruce byly horké.

Líbala jsi mě jinak než v kupé. Pomaleji, hlouběji. Už jsme nemuseli spěchat. Žádný vlak tento večer již nejel. Měla jsi čas zkoumat každý můj výdech, každý zachvěv, když tvoje prsty našly kůži na mém břiše, když jsi mi skousla spodní ret a zároveň mi zajela dlaní pod lem džín.

„Ticho,“ zašeptala jsi s úsměvem, „někdo tu ještě může být.“ Ta představa, že nás někdo může slyšet, tě očividně vzrušovala stejně jako mě. Přitiskla ses ke mně celým tělem. Cítil jsem přes oblečení každý tvůj nádech, každé napětí.

Tvoje dlaň sjela níž, pomalu, dáváš mi čas tě zastavit. Neudělal jsem to. Místo toho jsem ti rozepnul knoflík u halenky a vtiskl rty na tvůj krk, tam, kde ti ve vlaku naskakovala husí kůže. Zachvěla ses a zabořila mi nehty do zad.

Z venku se ozvaly kroky. Strnuli jsme. Smáli jsme se do dlaní, srdce nám bušila až v krku. Kroky odezněly. A my pokračovali tam, kde nás vyrušily – jen naléhavěji, hladověji. Liberec mohl počkat do rána.

Když jsme o hodinu později vyšli na ulici, byla jsi rozcuchaná, já měl oteklé rty a oba jsme měli v očích ten stejný pohled.

„Takže,“ upravila sis bundu, „káva? Nebo snídaně? Je sice půlnoc, ale já mám byt pět minut odsud.“

Usmál jsem se. Vlak měl zpoždění dvacet minut. My jsme nabrali zpoždění na celou noc.