Anna, ta pravá – část třetí

Během oběda se naše role prohazují a celou dobu vede rozhovor ona. Vyptává se na běžné věci, jako by se chtěla ujistit, co o mně ví a co je pravda. Posledním tématem je má nemoc. Zajímá ji, v čem spočívá a kde jsou má omezení. Očekával jsem, že se zeptá dříve. Znejistí, jako by si nebyla jistá, jak zareaguji. Usměji se nad myšlenkou, jak absurdní je tato obava. Když jste celý život na vozíku, máte odpověď připravenou. Je spíš problém najít někoho, koho by to zajímalo. Kolik peněz jsem utratil za psychologa, který se mnou řešil otázku – OMEZENÍ A SAMOSTATNOSTI. Přitom jsem se potřeboval jen vykecat. Vysvětlil jsem ji v kostce, jak funguje má nemoc a jaké jsou má omezení. Na závěr jsem nezapomněl říct, že penis i jeho funkce jsou v pořádku. Zarazím se a dám si další sousto do úst. Ona s mírným úsměvem pobavením řekne: „Dobrá.“ Je vidět, jak se jí ulevilo. Zřejmě čekala, že jsem na tom hůř. Zbytek oběda už mluvila jen o sobě. Já ji poslouchal a užíval si výborného jídla. Když jsme dojedli, zaplatil jsem a vyrazili jsme ke mně do bytu.

Jsme na zastávce a říkám: „No teď nám to ujelo. Budeme čekat tak půlhodinku.“
„Ale vždyť to jezdí pořád, ne?“
„Jezdí, ale ne bezbariérové tramvaje. Pomalost a věčné čekání – jedno z hlavních omezení.“ mrknu na ni a usměji se.
„Ty jo promiň. Nejsem zvyklá“ odpoví a popojde blíž ke mně. Dívá se mi do očí. Jak bych jí rád šel naproti. Cítím, že každým jejím krokem ve mně víc a víc bobtná energie. Chci se zvednout, obejmout ji a políbit. Když dojde ke mně, vezmu ji za ruku. To je to jediné, co dokážu. Pohlédneme si do očí. „Ani nevíš, jak jsem rád. Pořád tomu nemůžu uvěřit.“ Chytne mě za rameno, usměje se na mě, skloní se, políbí mě a řekne: „Já jsem také ráda. Užijeme si to.“ V tom cítím nával vzrušení. „Ještě, že sedím. Miluji tě a těším se na to.“ pošeptám ji. Přijíždí naše tramvaj, zamávám na řidiče a on vystupuje a vytahuje plošinu. Když vjíždím dovnitř, přemýšlím nad tím, co jsem vlastně udělal. Já vozíčkář, vedu si cizí ženu do bytu a říkám ji po pár hodinách miluji ji. Včera se mi o tom ani nesnilo a teď je to realita.

Dorazili jsme domů, jedeme výtahem a já se kouknu na mobil. Je skoro pět hodin. „Co budeš dělat?“ ptá se mě.
„No měl bych pracovat a odepsat na maily.“
„Tak víš co, já ti udělám kávu a naleji ti nějakou vodu a zajedu si pro kufry.“
„Skvělý nápad.“ řeknu. Vejdeme do bytu „Vítej u mě, tedy u nás.“ Svléká si kabát.
„Pojď, pomůžu ti“ řekne a pomáhá mi svléct bundu. Už při oblékání v obchoďáku jsem si všiml, jak ji to jde – ví jak a nebojí se člověka chytit. Buď je opravdu talent, nebo má praxi z nemocnice.
Postaví se přede mě a říká mi „Kde máš své hračky?“
„V šuplíku v mé ložnici.“ odpovídám a vedu ji do ložnice.
Je to prostorný pokoj, ale je neobydlený jako celý zbytek bytu. Krom polohovací postele a pracovního stolu, skříně a poliček s šuplíky jsou to jen čtyři stěny. Ona vejde první a rozhlédne se po pokoji.
„Kde? Kde je máš, no?“ Beze slova jde k šuplíkům a otevírá jeden za druhým. Ve třetím najde to, co hledá. Rozsype celý obsah šuplíku na zem. Umělá vagína, lubrikant a černý plátěný sáček leží na zemi. Usměje se na mě.
„Všimla jsem si, jak si koukal po ženských.“
„Jen po vás madam“ zalžu.
Přichází ke mně a pohladí mě. „To mi chceš říct, že se ti ta servírka v kavárně nelíbila a nekoukal si jí na kozy?“
Podívám se ji do očí. „Ano líbila, a moc. A, ano koukal jsem se ji na…“ sklopím provinile zrak. Celá situace mě vzruší a hlavou se mi honí, co bude následovat.
„Takové levné štětky nejsou pro tebe. Máš snad mě, nebo ne? Jestli, ale nechceš, klidně odejdu a už o mně neuslyšíš.“ Hladí mě.
„Ne madam, ne nechoďte, budu vám věrný.“ Přestane mě hladit a střelí mi facku. „Auuu.“nečekám to, a na víc se nezmůžu. Naposledy mi dala facku mamka ve třinácti. Je to zvláštní pocit. Hladím si tvář a cítím, jak se mi hrne krev nejen na místo, kde přistála její ruka. „To, aby sis to pamatoval. A příště ještě poděkuješ.“ pronese a jde zpět k šuplíku. Sklání se pro ten plátěný pytlík. Mám radost, doufal jsem v to. Nahlédne dovnitř a neskrývá své nadšení. „Nekecal jsi. Víš, co bude následovat?“
„No vím madam. Nasadíte mi to.“ odpovídám na její otázku a nemohu se dočkat, až zaklapne zámek.
„Co ti nasadím?“ provokuje mě.
„Pás cudnosti!“
„Celou větou!“
„Nasadíte mi pás cudnosti.“ Pokývá souhlasně hlavou a klekne si přede mě na zem. Vysype na zem obsah sáčku. Rozepíná mi kalhoty a stáhne mi je. Pohladí mi ho skrze trenky.
„Ale tady někomu stojí.“ Stáhne mi trenky, pohladí ho a vezme do ruky. Zakloním hlavu a očekávám, že mi ho pohoní. Ona se ale zvedá a jde pryč. Já sedím, od pasu dolů nahý, nemohu jít za ní, mezi dveřmi a mnou je rozsypaný šuplík. Slyším, jak otevírá šuplík mrazáku a hrabe v něm. Za chvilku se vrací se sáčkem mražené zeleniny v rukou, usmívá se
„Tohle pomůže.“ Kleká si mezi mé nohy a přiloží zeleninu na můj rozkrok.
„Aaaaa…“zakřičím.
„Musíš se naučit ovládat a být ticho! Dělám to pro tvé dobro. Chceš být přece poslušný! A na tom se musí pracovat. Honění, tě jenom zdržuje. Sám jsi to říkal.“ Když erekce opadne, nasadí mi kroužek a namazanou klícku na penis. Za pár sekund slyším to slastné cvaknutí zámečku. Zvedá se, klíček dává na horní poličku. Pak řekne: „Neodpověděl si mi na otázku. To znamená trestný bod. Uvidíme, co s tím večer uděláme. Kde máš deku?“
„Tady v peřináči ve skříni.“ Vytahuje deku a přikryje mě, deku mi dává pod zadek a kolem nohou. Zapne mi notebook a říká: „ŠUP, pracovat a bez řečí.“ Otočí se na podpatku a odchází ze dveří pokoje. Já ještě chvíli sedím a cítím, jak se pomalu penis začíná tlačit ven. Otáčím se k počítači a začínám otevírat okna.
Ona se po chvíli vrací a přináší mi sklenici vody. Položí ji na stůl, postaví se za mě a začne mě hladit po vlasech. „Tak, to je hodný Ondra. Kávu jsem nenašla. Navíc bys už další neměl. Málo jsi pil. Budu muset vyjet pro ty kufry. Vrátím se tak do hodinky. Potřebuješ ještě něco?“
„Ne, je to asi všechno. Vrať se brzy.“
„Asi nebo určitě?“
„Určitě madam!“ Opravuji svou odpověď. Ona jen pokývá hlavou a řekne
„Neboj, do hodinky tu budu“ Políbí mě na krku. V tu chvíli se můj penis chce prodrat klíckou ven.
Vychází z pokoje a slyším, jak si obléká kabát a zabouchne vchodové dveře.

Začnu psát maily, je jich jen pár, ale podaří se mi na okamžik zapomenout, že jsem zamčený. Pak otevřu Word a začnu psát první seminární práci do školy. Ne, že bych byl tak pilný student, ale chci si udělat osnovu. Když jsem s osnovou spokojený, zjistím, že už uběhlo 40 minut. Řeknu si, že zas takový šprt nebudu a zapnu si seriál. Po 20 minutách sledovaní, už začnu sledovat hodiny. Už přijde, těším se jak malý kluk na Vánoce. Uběhne dalších 15 minut. Kde je? Do hlavy se začíná vkrádat strach. Co když nepřijde? Co když si ze mě vystřelila? Ne, to by neudělala. Uklidňuje mě jen přítomnost klíčku na poličce. I když i tak by mi ho musel někdo podat. Říkám si – Ondro klid, určitě přijde. Napiji se vody pouštím další díl seriálu, jen už jeho děj nevnímám. Po další půlhodině začínám panikařit a přemýšlet nad krizovým plánem. Komu zavolám? Kdo to pochopí?

Najednou slyším, jak cvakne zámek od dveří...