Nechat se unést ...

Cesta příjemně ubíhala. Díky přetrvávajícím vládním omezením všeho možného bylo na silnicích minimum aut. Netrvalo moc dlouho a pražský okruh byl za mnou. Jakmile jsem uviděl milník s názvem onoho okresního města, myšlenky předchozích dní a nocí se vrátily.
To snad není možné. Ona to opravdu udělala. Ta ženská se nezastaví před ničím. Když mi přišla poptávka do mejlu, myslel jsem si že je to vtip. Nesmyslná předběžná analýza z firmy sídlící více než sto kilometrů ode mne. Levnej opravdu nejsem. Myslel jsem, že si dělá srandu. Nicméně když mi zazvonila zálohová platba na účtu, došlo mi že to myslí vážně. Ona si mě opravdu najala, aby si mě prohlédla. Proboha, jak jí to mohli investoři schválit?

Koktávka se pohupovala po nově zrekonstruované dálnici, která mi připomněla že stát vyhazuje daleko ve větší peníze z okna. No co. Usmál jsem se a zapřemýšlel co má asi v plánu. Ještě jsme se neviděli a její návrh na schůzku jsem zamítl. Již víc než tři roky dělám vzorného manžela a opravdu si nechci začít nějaký paralelní vztah. Podle korespondence, která mě vždy děsně rozehřála a přiměla vysedávat u počítače do pozdních hodin by to opravdu u jedné akce neskončilo. Co potom? Ukončit a dělat že se neznáme? To by byla škoda.

Jenže teď za ní jedu. Představí se mi jako vedoucí pracovnice nějaké firmy o které vůbec nic nevím. Užijeme si napětí a touhu uvězněnou ve formálním prostředí a stráženou jejími spolupracovníky. Po pár hodinách seberu podklady na vypracování analýzy a odfrčím domů. Touha a napětí, to nebude špatný zážitek. Touha je zázrak. Takový zázrak, že začínám být nadržený. Představuji si, jak zamkne malou kancelář a ojede mě. Ne, dost! Musím se udělat. Takhle bych byl nadrženej a to nechci. Takovou radost jí neudělám. Jsem profík. Jak sjedu z dálnice, zastavím někde u lesa a udělám se. Napětí povolí.

Abych zahnal myšlenky, šlápl jsem na plyn. Zadařilo se. Stačilo si párkrát zanadávat na řidiče blokující levý jízdní pruh a myšlenky na ní jsem zapudil. Bohužel jsem zapomněl i na svůj plán zastavit po sjezdu z dálnice. Uvědomil jsem si to, až když jsem vjížděl na parkoviště v místě určení a hledal vyhrazené místo pro návštěvy. Doprdele, jsem nadrženej jako prase. No to se mi povedlo. Po zastavení jsem vypnul motor a se zatáhnutím ruční brzdy prohlédl okolostojící auta. No, měl bych asi Koktu vyměnit za něco reprezentativnějšího, když už sem jedu jako specialista z Prahy. Tady v okresním městě si očividně na image potrpí víc než u nás. Popadl jsem svůj bágl na noťas, doteď sedící připoutaný na sedadle spolujezdce. Tak pojď kamaráde, možná bych tě mohl příležitostně taky prohodit za nějakou brašnu. Image je image.

Rychle jsem vystoupil a narovnal se v zádech. Doprkýnka, teď bych měl nejen dobře mluvit, ale i vypadat. Zhluboka jsem se nadechl a překontroloval boty. Byly čisté. Neměl jsem si vzít radši sako? No nic, boty, pásek a hodinky budou stačit. A ten bágl musím opravdu vyměnit. Vydal jsem se k hlavnímu vchodu tak rychle, že jsem se málem nevešel mezi pomalu se otevírající vstupní dveře. Lehce jsem se stočil v ramenou a proklouzl do impozantní vstupní haly. Rychle jsem očima vyhledal recepci a vydal se směrem k mladé slečně, která mě pozorovala. Ne, opravdu vám to sem nejdu vykrást.

“Dobrý den,” zaznělo odměřeně z přehnaně zvýrazněných úst jinak pohledné drobné blondýnky.
Odpověděl jsem nevzrušeně kdo jsem a za kým jdu.
“Mohu vám nabídnout kávu?” zeptala se již příjemnějším tónem.
“Budu moc rád,” odvětil jsem, “prosím bez mléka.” Turka se třemi cukry mi tady asi neudělaj, budu se muset spokojit s lungem. Přidal jsem úsměvné poděkování a usadil se nedalekého křesla. No tak jsem tu. Začal jsem být lehce nervózní. To se mi dlouho nestalo.

Než jsem se nadál, přišla blondýnka s kafem. “Dáte si něco k pití?”
“Ne, děkuji,” odvětil jsem s úsměvem, “jenom si k té výborné kávě skočím na cigaretu.”
Strojeně se usmála a odkráčela.
Bágl a bundu jsem nechal na křesle a s hrnkem prošel posuvnými dveřmi ven. Chladný vzduch jsem potřeboval víc, než tu cigaretu. Položil jsem hrnek na popelník a automatizovaným pohybem vložil cigaretu do úst a zapálil. Sáhl po hrnku a rozhlédl se kolem. Byl tu klid. Běžný areál v komerční zóně na kraji města. Stejné jako všude jinde. Uvědomil jsem si, že se zase hrbím a srovnal se v zádech. Zase jsem zapomněl na ty povolené břišní svaly. To se nesmí opakovat.

Po pár minutách jsem již byl zpět a s provozním úsměvem a vypjatou hrudí se usadil do nepohodlného designového křesla. Tak se ukaž.

Asi mi četla myšlenky, a nebo sledovala bezpečností kameru. Každopádně se během okamžiku ozvaly podpatky v pravidelném rytmu trestající velkoformátovou dlažbu. Otočil jsem se po zvuku. Musela to být ona. Vypadá stejně jako na fotkách. Stejný nepřístupný výraz a aura sahající na několik metrů. Přeběhl mi mráz po zádech i horko na hrudi. Nicméně jsem se zvládl usmát a dokonce se mi podařilo nenuceně vstát. “Vy budete Viktorie, že ano?” pronesl jsem příjemně a napřáhl ruku.
Ruku mi sice také podala, ale v odpověď přišlo oslovení příjmením. No, jedna nula pro ni.
“Jste připraven?” dotázala se formálně.
“Ano, jdeme na to,” navázal jsem s úsměvem na dvojsmysl. Asi by se divila, kdybych dodal že jsem připraven ji ojet tady před slečnou recepční a očima bezpečnostních kamer.
“Pojďte se mnou,” pronesla opět odměřeně a otočila se.
Zavál jsem celkem příjemný rádoby květinový parfém a vydal se dle jejího rozkazu do útrob firmy.

Držel jsem se schválně o krok zpět, abych si ji mohl prohlédnout. Na svoji postavu musela být hrdá. Asi proto to vzala po schodišti, místo výtahem. Ještě že směrem nahoru chodí dáma první. Nemám rád malý zadky, ale tenhle byl opravdu hezky tvarovaný. Jak jsme stoupali vzhůru, každý schod stupňoval mé vzrušení a zvyšoval tlak v kalhotách. Napočítal jsem jich dvacet tři. To opravdu nedám. Tlak v kalhotách byl nesnesitelný a mozek přestával vnímat okolí.

Ani nevím, kudy jsme šli. Prostě jsem najednou stál ve velké světlé kanceláři s výhledem na parkoviště. Tu Koktu budu muset opravdu vyměnit. Přitom je to takový super auto.

“Dáte si něco k piti?” zeptala se stále stejným formálním tónem.
“Poprosím vodu,” odvětil jsem a bez zeptání se usadil do křesla u malého konferenčního stolku a začal vybalovat svůj noťas. Nebudu tady stát a čekat až mi nabídneš místo, krásko.
“Asi bude lepší, když se posadíme k mému stolu,” zaznělo po chvilce jízlivě, doprovázeno rázným klepnutím sklenice s vodou o masivní dřevěnou desku jejího velitelského stanoviště. Dva nula. Kurva.

S předstíraným úsměvem jsem se nemotorně zvedl, posbíral noťas, bágl a bundu, abych se jako největší pitomec přesunul k jejímu stolu. Hraje to fakt dobře a já jsem za pitomce.
“Sedněte si na mé místo, ukážu vám rovnou ten systém.”
“Tak jdeme na to,” odvětil jsem co nejveseleji jsem dokázal a málem zvrhl sklenku s vodou při odkládání svého počítače stranou. Zhluboka jsem se nadechl a opět ucítil její parfém. Lledoví mravenci, doteď schovaní někde u kostrče, se vydali na svůj pochod po mých zádech. Jakmile jsem dosedl na pohodlnou židli, ucítil jsem její prso na svém rameni. Natáhla se pro myš. S ledovým klidem začala klikat a nevzrušeně popisovat jednotlivé funkce jejich dosavadního systému. Prsa měla větší než jsem odhadoval z fotek. Nejraději bych ji posadil před sebe na stůl a vyhrnul jí sukni. S vypětím všech sil jsem se začal soustředit na práci.

Příval informací očividně vyžadoval zapojení té části mozku, která předtím vysílala mravence po páteři a ti se tak schovali do svých doupat. Napětí mezi nohama naštěstí také kleslo a dokonce jsem zvládl ignorovat i občasné dotyky své klientky. Byl jsem tak zaujatý, že jsem ztratil pojem o čase. Nepamatuji ani časté odchody, telefonáty a návštěvy Viktoriiných kolegů v kanceláři.

Po pár hodinách jsem měl systém zmapovaný, poznámky zapsané a důležité dokumenty v mejlu. Nakonec to nebylo tak marné. Nějaké řešení by se jim hodilo a pro mne to bude dobrý kšeft. Slunce už zapadalo za blizký borový les. Proběhlo pár zdvořilostních frází a já si uvědomil že je konec. Touha byla odstrčená prací. Ještě krátké formální rozloučení, doprovázené ujištěním o dalším postupu a vydal jsem se po dvaceti třech schodech dolů. Tentokrát jsem šel první. Poslední potřesení rukou a stál jsem na potemnělém parkovišti. S pocitem, že jsem něco udělal blbě jsem došel ke Koktě.

Chvilku jsem hledal klíče v kapse a přemýšlel jestli je vůbec ona. Odemkl jsem odhodil bágl na sedačku a otočil klíčkem. Předpokládané koktání motoru však nepřišlo. Pohledem prolétl přístrojovku a zjistil že nesvítí. No fakt hezký. Vystoupil jsem z auta a zapálil si cigaretu. Co teď? Uvědomil jsem si, že při odemykání jsem neslyšel cvaknutí. Takže jsem asi nechal auto odemčené. To ale nevybije baterku.

“Vy jste ještě tady?” ozval se za mnou povědomý hlas.
Cuknul jsem sebou a otočil se po zvuku. Stála tam ta drobná recepční a usmívala se.
“No, asi si tu ještě chvilku pobudu,” odpověděl jsem smutně, “nestartuje.”
“Nenechal jste svítit světla?” zeptala zúčastněně.
“Určitě ne, vypnou se sama,” odvětil jsem zamyšleně.
“Jestli chcete, ráno tu bude pan Krejcar, stará se nám o vozový park a určitě něco vymyslí.”
“No to by bylo super,” pronesl jsem s nepředstíranou radostí. Představa čekání na asistenčku se mi vůbec nelíbila.
“Jestli mi dáte klíče, odnesu mu je na dílnu a nechám mu vzkaz, ať se na to hned ráno koukne,” pronesla mile a rovnou natáhla ruku.
“Vy jste zlatá”, pronesl jsem co nejpříjemněji jsem uměl, vkládajíc klíče do její dlaně, “netušíte ještě kde je tu nějaký dobrý hotel? Zavolám si taxíka.”
“Kousek je tu penzion a mají dobrou restauraci. Vydržte a hodím vás tam.” pronesla tak dobrosrdečně, že jsem měl pocit že mluvím s někým jiným, než s tou zmalovanou nánou z odpoledne. Asi jsem se spletl. Tady v okresním městě si lidé asi ještě pomáhaj.
Vytáhl jsem bágl ven a zabouchl. Zapálil si ještě jednu cigaretu, abych dohnal odpolední deficit. Dobrá restaurace znělo slibně. Za chvilku bylo slyšet startovat motor a za několik okamžiků mě oslnila světla malého teréňáčku.
“Tak si naskočte,” zaznělo z otevírajících se dveří.
Nemusela mě dvakrát pobízet. Vyhoupl jsem se na tvrdé sedadlo spolujezdce a s vydechnutím pronesl: “Vy jste anděl slečno.”
Usmála se a mile pronesla: “Doma se vás asi dneska nedočkají.”
Měla pravdu. Sáhl jsem pro telefon a začal psát zprávu manželce. Podlle odpovědi mi historku moc nevěřila. Ale co. Třeba jí to motivuje k akčnějšímu hraní. Při vzpomínce na sex se naplno vrátila má nadrženost. Odeslal jsem posledního smajlíka manželce a očima zabrousil na mou zachránkyni. Nevypadala špatně. Mladý moc nemusím, ale s touhle bych si pohrál.
“Vy kuřáci jste hrozní,” ozvalo se jakoby mimoděk a napřáhla se ke mně malá ručka, “nechcete bonbon?”
“Díky,” pronesl jsem a automaticky sebral ten kousek čehosi, co jsem v pološeru vůbec nedokázal indentifikovat a vložil do úst. Nemůžu přece říct ne, když jí vadí že smrdim. Ti nekuřáci jsou hrozní.
Malé autíčko se mezitím pohupovalo po prázdné cestě. Bylo mi příjemně. Asi padá mlha. Ne, to se mi jen chce spát. Je tu příjemně teplo a to houpání. Jsem na moři? Kam to plujeme kapitáne?

Ostré bílé světlo se mi zabodávalo do očí i přes zavřená víčka. Ještě více jsem je přimhouřil a pomalu otevíral. Kde to jsem? Kolik je hodin? Ta holčina mě vezla do hotelu. Určitě jsme se rozsekali a jsem v nemocnici. Doprdele. Jsem celej? Při poslední myšlence jsem se jal zkontrolovat všechny končetiny. Cukl rukou a narazil na odpor. Ještě než jsem zvládl otočit hlavu, uvědomil jsem si že nemohu pohnout ani nohama. Naplno jsem otevřel oči a zahleděl se do boku. Okolo zápěstí se rýsovala těžká kožená pouta. Doprdele. Cukl jsem hlavou na druhou stranu, jako bych čekal že tam uvidím něco jiného. Stejný výsledek. Černý pruh kůže a bílý okraj nějakého lůžka. Chtěl jsem zvednout hlavu, ale ucítil tlak na krku. Obojek. To snad ne. Nebo ano?

Myšlenky se pomalu vracely a smysly zostřovaly. Byl jsem v úplně bílé nevelké místnosti. Jako v nějaké ordinaci. Ležel na nějakém lůžku, co vypadalo jako z nemocnice. Byl jsem svlečený a připoutaný. Okolo trocha bílého nábytku a jinak nic. Vzpomněl jsem si na své povídky o únosech a touhy být unešen. Ano, častokrát jse se zmínil, že toužím prožít něco proti své vůli. Ale tohle je realita! Cukl sebou a začal se bát. Co když to není hra? Kde to jsem? Rozřežou mě a rozprodají na orgány? Myšlenka za myšlenkou vyskakovaly z podvědomí. Několikrát jsem zkusil pevnost pout. Beznadějně. Měl jsem opravdu strach. Snažil jsem sám sebe přesvědčit, že to je ona. Viktorie, která mě nalákala do firmy a unesla. Znala mé touhy dobře. Ale co když ne? Kde to vlastně jsem?

“Už jsi vzhůru,” zaznělo chladně za mou hlavou. Chtěl jsem se podívat tím směrem, ale nešlo to. Mrtvý úhel. Podle hlasu to byla ona. Dlouho neukojená touha se probudila. Zahnala chmurné myšlenky a vehnala krev do mého přirození. Ucítil jsem, jak moc jsem nadržený. Musím něco odpovědět.
“Kde to jsem?” pokusil jsem se pronést co nejvyrovnaněji, ale v reálu to znělo jako kvíknutí.
“Jsi ve svém snu,” ozvalo se posměšně někde nad mou hlavou a na rameni jsem ucítil cosi chladného. Otočil jem hlavu co obojek dovolil. Ruka v lesklé černé rukavici směřovala k mé bradavce. Párkrát zatočila okolo a pak se posunula níže. Na oči padl stín, jak se černá postava předklonila, aby povolila ruce zajet až k mému penisu. Do zad mi vběhl mrazivý nával a horká láva z hrudi proudila dolů za tou chladivou černou rukavicí. Tělo se mi začlo mírně škubat. Ten pocit jsem párkrát zažil, když jsem byl hodně nadženej. Nikdy ale ne tak brzo.

Ruka na chvíli zmizela a nad hlavou jsem uslyšel vrzání latexového oblečení. Zatmělo se ještě více, jak přehoupla svou nohu přes mou hlavu a cosi mi zakrylo výhled. Proti ostrému bílému světlu jsem rozpoznal, že je to sukně. Zastavila přesně tak, abych měl hlavu uprostřed. Bohužel jsem nic neviděl. Ale cítil jsem příjemnou vůni a snad i vlhko. Málem jsem zapomněl dýchat. Sukně klesla ještě níž a byl ve tmě. Zhluboka jsem se nadechl a nasál její vůni smíchanou s vůní gumy. Cítil jsem, že někde pár centimetrů nade mnou se nachází její krásně tvarovaný zadek. Chtěl jsem aby dosedla na můj obličej, ale to se nestalo. Místo toho jsem ucitil chlad na svém kolíku. Od špičky po kořen mi rukavice roztírala chladivou tekutinu. To vyvolalo další nával vzrušení. Měl jsem pocit, že musím explodovat. Chtěl jsem se udělat. Moc udělat. Najednou cosi obepnulo můj penis. Kondom? Ojede mě?

“Prosím, ojeď mě,” kníkl jsem jako štěně, kterému někdo šlápne na ocásek.
V odpověď přišel tlumený smích. Ucítil jsem pohyb a něco vlhkého se otřelo o můj nos.
“Prosím, já to nevydržím,” vydechl jsem zoufale.
“Budeš muset,” ozvalo se v odpověď, “ale ojedu tě ráda.”
Po těch slovech se mi přes hlavu přesunul okraj sukně a silné bodovky opět udeřily do mých očí. Ucítil jsem, jak na mě dosedá. Už jsem si myslel, že je to největší pocit blaženosti, který jsem kdy zažil, ale nebyl. Cítil jsem pevný zadek na svém podbřišku, ale žádný stimul na penisu. To nebyl kondom!” Musela mi na něj nasadit nějaké pouzdro. Takhle se neudělám. Citil jsem neskutečný tlak v koulích a zmocňovalo se mě zoufalství: “Nééé, takhle néé.”
Její smích pomalu přecházel ve vzdechy, které korespondovaly se stále silnějšími dopady jejího těla na mé prostřední partie. Cítil jsem, jak latexové rukavice bolestivě drtí má stehna. Přírazy silně kontrasovaly s pleskáním gumové sukénky o mé břicho. Začal jsem kňučet. Konstantně kňučet vzrušením bez vidiny orgasmu.
Netrvalo to dlouho a vše se zastavilo. Její smích vystřídal plný hrdelní výkřik a její tělo tlačilo můj penis dolů. I přes pevné uvěznění v silikonovém návleku jsem ucítil několik stažení její pochvy. Naposled dosedla. Ruce na stehnech povolily a periferně jsem vnímal jak ze mne sesedá.
“Prosím, moc prosím, udělat,” skoro jsem brečel.
“Nechceš si radši zašukat?” ozvalo se zadýchaně v odpověď.
“Cokoli,” prosil jsem, “cokoli jen ať se můžu udělat.
“Tak popros, ať tě ojedu,” zaznělo již vyrovnaněji odkudsi od mých nohou.
“Prosím, ojeďte mě Madam,” přešel jsem na plačtivé a zoufalé vykání a submisivní oslovení. Snad jí to udělá radost.
“Když tak hezky prosíš,” zaznělo pobaveně a mé nohy se začaly hýbat. Uvědomil jsem si, že jsem na vyšetřovacím lůžku. Nee, to nechci. Chci se udělat.
Za pár okamžiků doprovázených kovovými zvuky se mé nohy dostaly do pozice holky, čekající na gynekologické vyšetření.
“Opravdu si chceš zašukat?” ozvalo se sladce.
“Prosím, děljejte si se mnou co chcete Madam,” takřka jsem vykřikl a dál už vnímal jen cukající se svaly na všech končetinách. Zhluboka jsem dýchal a snažil se uvolnit, očekávaje co přijde.

A přišlo to rychle. Jemný, ale intenzivní tlak značil, že cosi velkého proniká do mého zadku. Ani nevím jak se to stalo, ale jako v tranzu jsem začal huhlat: “Prosím, ošukejte mě.”
“To ti ráda splním, krasavče,” zaznělo předstíraně sladce, doprovázeno mohutným přírazem, který mi vrhl slzy do očí.
“Prosím, šukejte mě jako kurvu,” huhlal jsem, “šukejte mě víc.”
Prosba byla vyslyšena. Už jsem nevnímal vzruchy ve svých svalech, ale jen jednotlivé přírazy. To že mi sundala návlek z penisu jsem zaregistroval, až když mě začala honit.
“Prosím, víc,” doslova jsem řval, “šukejte mě jako prase.”
Najednou vše utichlo. Svět se zastavil. Cukající svaly svévolně škubaly pouty, ale ta nepovolila. Už jsem si myslel, že budu.
“Nééééééé,” řval jsem z plných plic a do očí mi vyhrkly slzy. Začal jsem brečet.
V tu chvíli projela mím penisem palčivá bolest.
“Nééééé,” z mých úst už znělo mnohem mírněji. Byl jsem totálně odevzdaný. Přes zastřené oči jsem nevnímal svět okolo. Kopřivy pálily jako ďas. Brzo jsem přestal vnímat jednotlivá bodnutí, ale jen intenzivní bolest, jak ruka plná kopřiv chráněná rukavicí přejíždí nahoru a dolů. Po chvilce se přidal další příraz. Honila mě a začala k tomu šukat.
Další nával vzrušení přišel okamžitě. Chtělo se mi řvát, ať mi ubližuje, ať dělá cokoli ji napadne, ale zmohl se jen tlumené hrdelní zvuky. Pak přišla exploze. Nevěděl jsem, jestli mám otevřené, nebo zavřené oči. Nevnímal jsem chrčení, deroucí se z mého hrdla. Přestal jsem vnímat svět. Omdlel jsem.

Nedokázal jsem rozeznat jednotlivé hlasy. Vlastně ani nevím, jestli zvuky přicházely zvenčí, anebo z mé hlavy. Vše okolo bylo tlumené a tmavé. Cukl jsem rukou a ta byla volná. Byl to sen? Nádherný perverzní sen, ze kterého se budím? Já se ale nechci probudit. Chci ještě chvíli snít. Převalil jsem se na bok a snažil se nahmatat polštář. Nebyl tam. Podložil jsem si hlavu rukou a něco bylo špatně. Něco kovového a chladného mě tlačilo do ruky. Polospánek vystřídalo plné vědomí. Ruce vystřelily k hlavě a nahmataly koženou kuklu končící pevným obojkem se zámkem. Vtom jsem ji ucítil i na tvářích. Tak proto nevidím. Proto neslyším.

Posadil jsem se na postel a snažil se zorientovat. Deprivační maska. To znám. Takže to nebyl sen? Srdce se rozbušilo a tělem proběhl závan vzrušení. Nebo chladného vzduchu? Snažil jsem se vnímat okolí. Nemám zrak a sluch je omezený. Ale zbytek funguje. Opatrně jsem nahmatal nohama podlahu, která byla docela hluboko, a spustil se na nohy. Ty zvuky nebudou v mé hlavě. To je smích. Znejistěl jsem. Mozek začínal fungovat a vyslal signál břichu, aby se zatáhlo. Do tváře jsem se snažil nacpat sebejistý výraz, ale v ten moment si uvědomil, že ta je přikrytá maskou. Smířeně jsem udělal opatrný krok směrem od lůžka, kde jsem tušil volný prostor. Zatápal jsem maličko rukama, ale jen tak, abych nevypadal hloupě. Ještě že jsem to udělal. Druhý krok a ucítil jsem překážku. Mříž. Musel to být smích, protože zvuk zesílil. Opatrně, ale stále suverénně jsem nahmatal mříže a opřel se o ně rukama. Bylo mi jasné, že na druhé straně bude ona.
“Potřebuji se vyčůrat,” pronesl jsem potměšile. Nic se nedělo. Ale ten hukot zmizel. Nebo se mi to jen zdálo? Snažil jsem se vypadat co nejlépe a sebejistě. Ale s maskou na obličeji jsem nemohl použít mimické svaly a ani pevný pohled očí.
“Opravdu se potřebuju vyčůrat,” pronesl jsem tak, aby to neznělo příliš naléhavě. Skutečně se mi totiž chtělo. Stál jsem dál a čas ubíhal. Asi po minutě jsem ucítil cosi chladného okolo svého penisu. Instinktivně jsem ucukl a pak si uvědomil, co to asi bude. To snad ne! Opravdu se mi chtělo, ale takhle? Takhle fakt ne! Následovala vlna vzrušení, kterou jsem ani nechtěl, ale tlak v podbřišku nepřekonala. Posunoval jsem pánví opatrně dopředu, dokud jsem opět neucítil chladné sklo. To nepůjde. Připadal jsem si ponížený jako nikdy dřív. To ne! Musím, fakt potřebuju.

Louis Armstrong má nejůžasnější hlas na světě. Ten chraplák je dokonalý. I když rozumím každé druhé slovo, tu melodii vždy poznám. Kdo mi to volá? Telefon! Já slyším? A vidím! Ruka nahmatala kouzelnou krabičku, ležící na obvyklém místě a ukázala mžourajícím očím. Doprdele.
“Nazdar ženo!”, pronesl jsem co nejotráveněji do přístroje. Kupodivu se mi to povedlo.
“No nazdar choti,” zaznělo v odpověď, “Co to auto?”, zeptala se netrpělivě.
“Ještě čekám, ale snad v poho.” Mozek fungoval excelentně a i když jsem se teprve rozkoukával po standardním hotelovém pokoji zaplaveném sluncem, dokázal jsem automaticky reagovat na podněty.
“Tak dej vědět, kdy dorazíš,” zněl manželčin rozkaz, “pojedeme s děckama k babí.”
“Óká,” pronesl jsem stále naštvaným tónem. Mám přece rozbité auto a dřepím tu v nějakém okresním městě. Ještě že ji nenapadlo zajet pro mě. No jo, auto. A chce se mi čůrat.
“Pa”
“Pa,” zavěsil jsem a podíval se okolo. Jak jsem se sem vůbec dostal? A ten sen? Kurva, to bylo drsný. A pamatuju si ho! Támhle je koupelna. Studená voda pomohla k plnému probuzení. Prošel jsem pokoj a našel oblečení. Divné! Bylo hezky srovnané na kufrboxu vedle báglu. Natáhl jsem po něm ruku a všiml si, že už je skoro deset. A já mám hlad jako kráva.

Rychle jsem se oblékl a vyrazil z pokoje. Seběhl jsem po schodech do foyeru a ocitl se ve slušně velké restauraci. Na jejím konci mladík v bílé košili nakládal na vozík prázdné talíře. “Dobré ráno, vy budete z toho firemního večírku, že ano,” uvítal mě mile.
“Jo, jo,” usmál jsem se v odpověd, “je možné se ještě nasnídat?” Vůbec jsem netušil, o jakém večírku to mluvil.
“Určitě, kolega říkal, že asi vstanete později,” odtušil lehce pobaveným tónem a pokynul rukou k bufetu.
“Děkuji,” lačně jsem se usmál a vydal se naznačeným směrem. No, možná by mi mohl říct, jak jsem se sem vlastně dostal, napadlo mě. Zas tak pozdě jsme včera nekončili.
Ale myšlenky se přeply na nevelkou, ale lákavě vonící nabídku jídla. Nakupil jsem trochu slaniny a sýra na talířek, popadl dva čerstvé křupavé rohlíky a kostku másla. A mají tu i presovač! Super.

Po chvíli jsem již s plným bříškem, hrnkem kávy a cigaretou postával před malým penzionem. Podle prázdného parkoviště jsem byl očividně poslední host. Slunce už stálo vysoko na obloze a já se cítil hrozně příjemně. Típl jsem cigaretu a vydal se zpátky dovnitř. Recepce byla součástí baru. Ani mě neudivilo, že za pultem stál ten samý mladík, který před chvílí debarasoval.
“Poprosím vás o účet,” mrkl jsem se na něj jako na starého známého, “klíče donesu za chvilku, ještě mám na pokoji věci.”
“Vy jste šestka, že ano?”
Z kapsy jsem vytáhl klíč a shledal, že má pravdu. Zamyšleně jsem přikývl.
“Tak účet už je zaplacený,” oznámil mi mladík s tváří vpitou do malého monitoru.
“Tak to je hezký, to si nechám líbit.” pronesl jsem vesele a s předstíraným smíchem dodal: “Ani si nepamatuju, jak jsem se sem včera dostal.”
“Prý vás sem doslova dovlekly kolegyně asi ve dvě v noci,” odpověděl bezprostředně mladík. V tu chvíli si uvědomil, že asi přestřelil.
“Jo, bylo to včera náročný,” přispěchal jsem mu na pomoc, abych mu dal najevo, že odpověď mě vůbec neurazila.
“Není nad pořádnou pařbu,” prohlásil už uvolněně.
“Budete tak laskav a zavoláte mi ještě taxík?”, uvědomil jsem si, že se budu muset dostat zpátky do areálu pro Koktu.
“To snad ani nebude nutné,” ozval se za mnou známý hlas. Cukl jsem sebou, až mě zabolel krk. Dva kroky za mnou stála ta drobná recepční.
“No vida, je o vás dokonale postaráno,” zahlaholilo z druhé strany pultu. To už jsem ale nevnímal. Jako tele jsem sledoval dívčinu, která se na mě usmívala.
“To je od vás milé,” poznamenal jsem jejím směrem a napřímil se.
“Na šéfovou jste musel zapůsobit, když mě sem hnala v sobotu ráno,” pronesla tak neutrálním tónem, že jsem nebyl s to rozeznat, jak to myslí.
“Skočím si jen pro bágl do pokoje,” usmál jsem se.

Netrvalo dlouho a už jsme se houpali ve známém teréňáčku po zvlněné silnici. Mlčela.
“Děkuji za včerejší odvoz do hotelu,” hodil jsem jí rukavici.
“Jste těžší, než bych byla myslela,” řekla, aniž odvrátila zrak.
“To opilci občas bývají,” odvětil jsem jízlivě, “ale večírek byl fajn.”
“Udivuje mě, že si ho pamatujete.”
“Spíše z doslechu,” snažil jsem se o konverzaci. Marně. Mlčela.
Malé autíčko mezitím zabočilo do široké brány ve vysokém plotě a zastavilo.
“Pan Krejcar to zkouknul,” špitla, “vypadl vám kabel od baterky.” To si dělá prdel?
Napřáhla ke mně ruku, až jsem ucukl. Pak jsem si všiml, že mi podává klíče od Kokty. Sáhl jsem po nich a srdečně poděkoval za odvoz.
“Je to moje práce,” měl jsem pocit, že se sotva znatelně usmála, “vlastně vám mám ještě něco předat.”
Automaticky jsem se natáhl pro přeložený list papíru a otevřel ho. A doprdele!
Pravou rukou jsem zašmátral po klice a bezmyšlenkovitě otevřel dveře. Sesunul jsem se na pevnou zem a očima stále sledoval ten obrázek.
Druhou rukou jsem se natáhl pro batoh a otočil hlavu. Můj zrak se střetl s očima mladé dívky. Najednou působila mnohem starší a vážnější.
“Brzy se uvidíme,” zaznělo z jejích příliš zvýrazněných rtů.

Nenašel jsem sílu odpovědět. Zabouchl jsem dveře a vydal se ke Koktě. Když jsem seděl pevně na sedadle s již nastartovaným motorem, znovu jsem otevřel ten papír. Ten nahý muž ležící na zádech s otevřenou pusou a černým straponem v zadku jsem byl já.