krev spálená na prach, touhou, myšlenkou pouhou, nocí dlouhou, tichem rozervaný sen, chladné ráno, další den, zhojí, zacelí, co stříbrný skalpel noci řezal, na kusy, na cáry, neslyšnou ocelí

Beze zbraně, odevzdaně, můj Pane ... lůnem vycházím Ti vstříc, můj Pane ... surovým dotekům Tvé dlaně, můj Pane ... ach, toužím, tolik toužím říct, můj Pane ... hle, Tvá krev ... má mana, můj Pane ... rubíny vyhřezlé ze žil, můj Pane ... jak zemřel, tak žil ... můj Pane ...

vzývám vnitřnosti chladem sevřené srdce z hrudi vyřvané nebolí šest sáhů pod zemí tlíš v mízách bříz přicházíš voníš, stínem hladíš dýchám, vdechuji tebe rudá růže na lesklém kameni jen ty a já víme proč to znamení Vem si do dlaně růži Sevři ji a krve pij

jen lehký dotek ... jako když po tváři ti přejde stín ... prchavá vzpomínka, pocit ... jako když víš ... nikdy nebudeš už s ním ... a přesto ... navždy ... navěky spojeni ... dva světy lidí ... mrtví ... živí ... kdo je víc mrtev? jen jako lehké zachvění ... jak zdánlivé je bytí ... nebytí ... ve světě lidí ?

mrazivé ráno za oknem, pouliční lampa předává svou vládu nad stíny svítání, šero se skrývá ještě v nejhlubších zákoutích, skomírá, nechce odejít, stěhuje se do duší probuzených spáčů, sebou bere chlad ulice, všechen zmar uplynulé noci, díky za každé nové ráno...

Střepy iluzí, válí se všude, lesknoucí se zbytky nadějí. Na ostrých hranách, zaschlé třpytky štěstí. Stopy budoucnosti, která už není. Dotkni se fantazie. Vyslov své přání, přehluš tříštivé ticho v sobě. Dívej se! Dívej a žasni, nad zázrakem zániku. Velký třesk v srdeční soustavě. A potom nic, jen tichý klid.

Věnováno všem, kteří doufají Slyšíš tu píseň? Tóny věčnosti, starý příběh a přece stále nový. Je stejná, zní k zbláznění. Bez varování, nemilosrdně laská. Probouzí touhu, vášeň, probouzí Tebe. Staneš se tónem, lákavým, vábivým, staneš se tulákem po hvězdách.

záplatou zaplatíš svou duši uplatíš náhradou nahradíš ustoupíš, přistoupíš připustíš, upustíš dopustíš... v kompromisech se rozpustíš kousek po kousku se ztrácíš v nenávratnu zmizíš

Pohodila vzdorovitě hlavou, mlčky, bradu bojovně vytrčenou, jako by si koledovala o ránu, kterou by mohla vrátit. ''Nezlob se, ale takhle se nikam nedostaneme. Řekni mi, co tě žere.'' povídá Petr skoro nezaujatě, zatím co si upravuje nedokonale nanesené oční stíny. Bude si muset pořídit lepší štěteček, tenhle je fakt k ničemu. Lepidlo na umělých řasách je už tak akorát k nalepení a ty stíny..…

Ze zlata třmínky ... lesklé kamínky ... zdobí tvé tělo ... a to by chtělo ... vzlétnout.