Mám štěstí, že žiju v těch našich Sudetech, kam ještě nedošla ani sláva khihtisku, natož internet. Nebo možná to bude tím, že žiju v kraji awayově, kde jsme všichni zvrhlí, úchylní a bez špetky vkusu. Abych to totiž uvedla na pravou míru, svou vizáží jsem něco jako Hejkal, nebo jako taková ta postava z nějakýho filmu, co vypadá jako žába z želé nebo tak něco. Viděla jsem to ale jenom na obrázku,…
Psáno před čtyřmi lety, na den přesně: *Je to přesně rok, co jsem se chystala ani na nejexotičtější rande svého života. Pečlivě jsem si kulmovala mikádo, lakovala nehty, vybírala náušnice, šaty i boty, abych potom za auto zapřáhla vlek a vyrazila směr fórum Karlín. Gentlemansky mi tam zajistil místo na hlídaném parkovišti a dotáhl těch posledních pár decimetrů couvání, aby mi potem nezvlhly…
Začalo to nevinně. Je to taková ta amatérská klasika. Ahoj, jak se máš, co děláš. Slovo dalo slovo, zjistili jsme, že se máme o čem bavit. Tak znáte to- koníčky, psi, rodina, žrádlo. Protože o čem se taky na amatérech od jistého věku bavit, než o jídle, že jo. To jenom věčně mladí a vybrané exempláře v prarodičovském věku se tu vytahují jak staré kšandy, že jim ještě pramen nevyschl. Ale abych…
Je to takový ten úplně obyčejný den. Venku svítí sluníčko, všude jsou otevřená okna, ptáci řvou o sto šest a pod okny pospává pes. Občas otevře jedno oko, zazívá, nebo se ožene po mouše, ale jinak se nikde nehne ani lístek. V kuchyni rozdělané těsto, něco pobublává pod pokličkou a pračka si přede. Trochu si u kuchyňské linky pobroukávám do rytmu hudby z rádia a kroutím zadkem. Prostě obraz…
Každý rok se na to těším. Ten den, kdy po zimě konečně uvedu do provozu lodičky a oficiálně začne venkovní část roku. To znamená, že začne sezóna courání po zahrádkách, ježdění na kole s cílem v podobě více či méně vzdálené hospody, výlety za poznáním a zvýšená hladina vitamínu D. A jelikož mě letošní zima nijak extrémně nenadchla, těším se o to víc. Letos to připadlo na tohle pondělí. Sice se…
Aneb bílá velryba někdejší blogosféry. Existuje ještě? A existovala vůbec? Zdvořilostní kuřba byla kdysi zdejším fenoménem, kdy zejména modré nicky tvrdily, že slušně vychovaná amatérka se za pozvání na kávu odvděčí minimálně poctivým vykouřením, tedy s pěkně do konce, s polknutím a slastným zamlaskáním na konci. Pomyslnou třešničkou na dortu, tedy známkou vybraného vychování příslušné amatérky…
Koupila jsem si ptáka. Přesněji řečeno, ptáčka. Tři ptáčky. Vždycky jsem si je přála, skleněné, retro, s ocáskem ze saturny a trochu nakřivo namalovanýma očíčkama. Dlouho jsem je sháněla, jenže všichni vypadali, že se přes ně přehnal život a navíc jeden stál skoro tolik, kolik moji noví tři. Stříbrní, s ocáskem z bílého pštrosího peří. A tak mám na letošní Vánoce pro potěšení hned tři ptáky a tři…
Po třech letech soustavného hnití v Sudetech jsem usoudila, že by nebylo špatný se taky s někým seznámit. Problém je ten, že je tady málo lidí, takže jsou tady všichni produktem staletí trvajícího incestu. Takže když vás kamarádka seznámí s kamarádem kamaráda, zjistíte zpravidla, že máte společnou sestřenici, nebo spolu babičky aspoň seděly v obecný škole v jedný lavici a za může si vzaly dva…
Žhavý jak panty k vratům od pekla... Miluju to a přitom nenávidím. Takovej ten pocit, kdy se díváme jeden druhému do očí a já už cítím všechny ty doteky, co budou následovat. A je úplně jedno, jestli se známe nebo neznáme, jestli už jsme spolu něco měli, nebo to bude premiéra. Prostě a jednoduše vím naprosto přesně, jak bude ten polibek chutnat, jestli to bude jenom jemně hladit, nebo to…
Zase to tam bylo. Jeden stůl, dva šálky a zbytek kavárny v mlze. Zase poslední ledovej lok na dně usrkávenej natřikrát. Kdybych byla lepší stratég, objednala bych si latté. Aspoň půllitrový. Jenže nejsem stratég, natož abych byla dobrej stratég, takže jsem tam zase seděla, čuměla jako tele a (prej) hezky voněla. Něco jsem v rámci možností i odpovídala, ale kdybyste mě zabili, zaboha nevím,…
