Znáte to. Od rána všechno špatně, nic se Vám nechce, nemáte chuť odpovědět ani na pozdrav. Cestou do práce ve sluchátkách jenom smutná hudba, ve zprávách nic pozitivního, na sociálních sítích někteří lidé taky trochu mimo normál. V práci nemám inspiraci, za dnešek asi nebudu vyhlášen zaměstnancem měsíce. Co s tím? Inspirace přišla sama. V rámci prokrastinace jsem procházel sítě a na jedné z…
Ranní cestu do práce si většinou zpříjemňuji procházkou starými ulicemi našeho města, je to mnohem příjemnější, než se tlačit se spolucestujícími v hromadných prostředcích, anebo než se krokem posouvat osobním automobilem. Občas se mi stane, že se potkám s jednou paní, která jde přesně opačným směrem - patrně taky z domu do práce. Někdy se na sebe ráno i nesměle usmějeme, pokud se naše pohledy…
Možná to taky tak máte - mezi přáteli i někoho, koho jste ve skutečnosti nikdy nepotkali. Občas vidíte jeho nebo její novinku, výlet, fotku zátiší, něco málo z pracovních úspěchů. Víc o sobě ale netušíte. Na to si tak jednoho dne rychle projíždíte tajmlajnu a najednou bum. Nová profilová fotka někoho, o kom možná nevíte, že existuje, která ale má potenciál změnit lidské osudy. Nové profilové…
Rád cestuji ráno do práce. Čtěte správně, těším se na cestu autobusem do práce, prakticky ještě za tmy, kdy polovina cestujících zírá do mobilu a druhá ven z okna. Do naší autobusové linky totiž nedávno přistoupila nová cestující a ta jízda už nikdy, nikdy nebude stejná. Pamatuju si velmi přesně, kdy jsem ji viděl poprvé, musela nastoupit o několik zastávek dřív. Vstoupil jsem do dveří…
Sobotní dopoledne jako vymalované, místo očekávané mlhy a plískanice svítilo slunce, až by si jeden myslel, že jaro postupuje do léta. Kluci se rozcvičují na hřišti, za chvilku začne turnaj, ve kterém si změří síly s dalšími kluky z okolních městských částí. Trenéři rozdávaní poslední rady, rozdělují role v teamu a po očku sledují taktiku soupeře. Rodiče stojí u zábradlí a každý očima tlačí…
Je ráno, nebe ještě polotmavé, ulicí prochází jenom pár lidí, Míjím malou kavárnu, říkejme jí třeba Kavárna Snů. Kdysi jsem v ní už jednou byl - dobré kafe, fajn zákusky, příjemný interiér. Ale víc důvodů si ji pamatovat jsem rozhodně neměl. Snad intuice tomu chtěla, že jsem se přímo před vchodem rozhodl vejít dovnitř, že si koupím kávu sebou, což obvykle nedělám a jinak jenom procházím kolem…
Den jako každý jiný - začíná podzim, předpověď počasí očekává 30 stupňů. Cestou do práce si do sluchátek pouštím hudbu, dnes výjimečně i s trochu pozitivním nábojem. Sleduji kolemjdoucí lidi, z nichž se mnozí taky schovávají za svá sluchátka, podle výrazu v očích si představuji jejich příběhy. Blížím se ke křižovatce, městská policistka u ní na přechodu řídí dopravu. Zrovna v tuto chvíli není…
Kráčím po ulici, je pozdní odpoledne, slunce svítí do očí a stíny vrhá daleko až za všechny naše postavy pohybující se po chodníku. Vracím se po dlouhém dnu zpátky domů z práce, možná po náročné projektové schůzce, možná po dnu stráveném přemýšlením o smyslu života. Možná obojím. Slunce nám všem svítí do očí, když se moje pozornost najednou zaměří na postavu na druhé straně ulice, jdoucí…
Neumím to popsat. Ty oči jsou jako nejkrásnější květina pod sluncem. Jejich úsměv nelze popsat veršem, je v něm poezie těch nejhezčích barev jara i podzimu zároveň. Jsou v nich kapky deště, rosa padající z listí, paprsky večerního slunce. Je v nich osud. Dotknout se těch rukou, třeba jenom letmo při procházce parkem, je jako složit symfonii pro jediné srdce. Krátký dotek kůže těch dvou dlaní…
Krásná květino, Dovol, abych se zasnil. Abych se mohl chvíli dívat do tvých očí. Očí, které pro mne zastaví čas, zavedou mne na louku u lesa, plnou květin. Očí, do kterých je hezčí dívat se, než na Mléčnou dráhu na obloze. Očí, jejichž pohled neomrzí. Dovol, abych jenom chvilku mohl sedět v tvé přítomnosti a vnímat tě. Vnímat tvou energii, tvůj dech, barvu tvé kůže, světlo proudící skrz…
