Byla středa podvečer, nástupiště linky C. Monika stála u šedého sloupu, přitiskla si kabelku k hrudi a marně si palcem stírala slzy. Podivně bolestivé setkání s bývalým milencem, které nezvládla, jako skoro pokaždé a tentokrát měla pocit, že sbohem je to jediné řešení. Když přijela souprava, nastoupila do nejbližšího vozu a sedla si k oknu. Po chvíli se dveře znovu otevřely a dovnitř vešel…

Někdy nás noc úplně rozloží. Ne vyčerpáním těla, ale tím vnitřním třesem, co rozechvívá duši. Včera večer doma padla silná slova. Nejsou první a asi ani poslední. Slzy pak přijdou samy, potichu, bez velké vřavy. Jen tak tiše stékají, a člověk se v tom nechá chvíli unášet, protože někdy je potřeba všechno nechat jen tak být. Ale znáš mě. Ono to zase přejde. Vždycky to přejde. Ráno přinese nový…