Držíme se v náručích, šplháme si rukama po zádech jako po hladkém kmeni. Někam vzhůru, za nadějí. "Proč jsem ho pouštěla...," vzdychla, ale ví, že musel jet za dětmi domů. "Nemusel jsem ji pouštět...," povzdechl jsem, ale vím, že teď u nás ještě zůstat nechtěla. Dnes budeme v pelíšku rozhazovat ruce do široka, abychom do snů vtáhli utopené vzpomínky. Budeme se pevně držet…

Zvedla vyčítavě oči. "Vždyť víš, co chci. Víš, co hledám." Vím, co chce. Chce jednoho moudrého dominanta, který ji bude brát takovou, jaká je a přitom ji bude vychovávat a měnit. Chcete divoký život, aby se nenudila a přitom chce dům se záclonkami, zahrádku se sekačkou a děti, které přijdou ze školy, položí aktovky pod stůl a jdou dělat úkoly. Chce koně a psy a v tom snu zbývá na pracovní dobu…

Nevědí, co chtějí a nedají pokoj, ani když to dostanou :-) "Ale ty máš napsáno, že hledáš... a ty říkáš, že... není to divný?" Koukám na výpis jejích inzerátů, třikrát po sobě totéž, na prvním je ještě ta neopravená hrubka. Nj, hledám tohle, dělám tamto, byl sem hen tam, chtěl jsem jinam... taky vám přijde, že na Brownův pohyb jsme se dívali přes mikroskop a podezíravě, jakože to…

Nj, je to blbý, bejt bohatej. Blahoslavení chudí duchem, protože jejich je všechno, na co pomyslí. Jejich je správný názor na islám, jejich je ta pravá představa školství, jejich je nejlepší fotka Karlštejna, jejich jsou výrobní prostředky a vláda prostřednictvím sovětů, jejich je pravda v každé debatě a jejich chuj je nejdelší, ikdyž jiný neviděli. Jak člověk něco má, rázem je…

"Potřebuju si najít milence," povzdechla si. Uchopil jsem její ruku, ležící na mých prsou a sunul si ji dolů. Pod pupkem se zazmítala, jako vlečená kořist před norou, ale něžným, leč odhodlaným stiskem jsem ji nenechal vyklouznout a položil si ji na ztopořený ocas. Cudně jsem se vyhl mokrému flíčku na žaludu, protože bakteriální bezpečnost je pro mne víc, než otčenáš. No stojí mi tu…

"Dobře. Tak jo. Tak tedy... PANE!" "No to bylo dost vodfláknutý. Tomu se skoro ani nedá věřit." "A co chceš, abych ti padla k nohám a vzpínala ruce!?" "No, když o tom tak mluvíš..." "A cobych tak jako měla udělat, abys tomu uvěřil?" "..." "...ty zas přemejšlíš... NE, ty zase o něčem přemejšlíš!!!" "No, chtělo by to nějakej rituál. S obětí." "...ne. ještě se..." "Neboj, žádná krev, žádná bolest,…

Propouštění loutky. Věnováno... není komu. Jednou to přijít muselo. I ty prvohory jednoho dne pominuly a že měly nějakou výdrž! I Slunce vyhasne, až mu dojde uhlí a mladí sice budeme nadosmrti, ale taky to jednou skončí. Skončilo to. Poslední dobou jsme na sebe několikrát hleděli z protilehlých břehů nedohledné trhliny a ano, vypadá to, že konec té nepřekročitelné rokle…

Bili poledne. Ani se nebránilo. Proč by taky -- čas přeci skončil. Není, proč by měl začínat další den, když naděje skončily. Bili poledne a bylo mu to jedno, stejně už je na světě zbytečně, když nemůže s nadějí shlížet na NI. Bili poledne, bili jej hodinovými ručičkami, které už jsou taky na světě zbytečné, neboť nemohou odkrajovat zbytečný čas od chvil, kdy JI zase…

Klíček od romantika Opírali se přes zábradlí a hleděli do řeky. Chvíle byla těhotná romantikou. Nebe nad řekou bylo taky těhotné romantikou a zábradlí se pevně držely desítky orezlých zámků, mláďátek té romantiky. Řeka pod mostem ukrývá bezpochyby plnou truhlici romantického pokladu v mosazi klíčů i v zámkovém železe. A ta řeka bedlivě jako racek pozorovala další…

Dlouho jsem byl pryč. Potřeboval jsem si trochu srovnat rozkol mezi reálným světem a mým názorem na něj. Není tak jednoduché zase naskočit, rpotože jsem si mezitím na sebe upletl bič správcování několikatisícové skupině hajdláků a už měsíc se pokouším dokopat se k nějakému psaní, zatímco moje skleroza zprasovává nápady rychleji, než moje péro... bek můj vždy vlhce namočený. Takže…