KAPITOLA XIV — HRAD Hodiny ukazovaly půl osmé. V apartmánu bylo ticho – záměrné, soustředěné, takové, které přichází těsně před událostí, co všechno změní. Andrea stála před zrcadlem. Černé šaty na ramínka. Podpatky. Bez spodního prádla. Bez zbytečných gest. Přesně tak…

KAPITOLA XII — TICHÉ RÁNO, HLUBOKÝ PÁD Ráno po trojce bylo jiné než všechna předchozí. Ne trapné. Ne rozpačité. Spíš… klidné. A nebezpečně tiché. Slunce pronikalo skrz rolety a malovalo pruhy na těla, která se ještě nehýbala. Andrea ležela na břiše, bok přes moje…

KAPITOLA IX — ROZBITÍ HRANIC Katka se udělala v Andreině náručí, v páře koupelny. A neodešla. Stála tam, tělo napjaté, rty pootevřené, Andrea se jí dotýkala a já to celé sledoval. Poprvé byla Katka beze studu. Poprvé otevřeně. A právě tehdy jsem řekl: „Obě do ložnice.“…

KAPITOLA VII — PRVNÍ PÁD Stáli jsme ve vodě. Já, suchý, klidný. Ony dvě ve tmě, nahé, bok po boku. Andrea se usmívala. Katka dýchala rychleji. Oči široké, ramena napjatá. Moře se kolem nich vlnilo tiše, jako by se nechtělo plést do toho, co se právě lámalo. „Sáhla sis…

KAPITOLA V — ŽÁR POD KŮŽÍ Slunce bylo vysoko. Vzduch těžký a líný. Písek pálil na chodidlech, i když jsme měli velké ručníky. Katka ležela na břiše, horní díl plavek odložený vedle ní. Andrea seděla opodál, podávala mi vodu. A já? Já jsem pozoroval. Katka se nehýbala.…

KAPITOLA III — POZVÁNKA BEZE SLOV Byly to dva dny relaxu a vína. Pláž, obchody, lehké doteky, letmé úsměvy. Nic, co by šlo označit za zlom. Ale pod povrchem se to míchalo. Andrea byla klidná, poddajná, a přitom lehce napjatá — jak to umí jen žena, která ví, co se…

KAPITOLA I — TŘETÍ DO PÁRU Letadlo přistálo v Malaze o čtvrt na dvě. Slunce pálilo skrz sklo jako přes čočku. Andrea seděla u okna, opřená čelem o dlaň, ospalá a krásná tím nenuceným způsobem, jakým ženy bývají, když nemluví. Katka mlčela skoro celý let. Seděla vedle…