V jeho světě měla jméno, které nevyslovoval lehkovážně. Ne proto, že by se bál, ale proto, že každé vyslovení bylo potvrzením řádu. Ona nebyla jen ženou. Byla osou, kolem které se všechno točilo. Bohyní, která neurčovala chaos, ale směr. Nestála nad ním proto, aby ho ponižovala. Stála tam, protože tam patřila. Její klid byl pevný, neotřesitelný. Když promluvila, nebylo třeba spěchat. Slova měla…

Stál u prostřed místnosti . Světlo dopadalo jen z malého lampičky v rohu, ale viděl ji jasně. Ona, vysoká, sebejistá, s pohledem, který neodpouštěl a jen v noční košilce . „Pohnul by ses, kdybych řekla… ne?“ „Ne,“ vydechl téměř automaticky. Usmála se. Ne přívětivě, ne laskavě. Usmála se tak, že každý sval v jeho těle ztuhl. „Správně,“ řekla a její hlas byl ledový i horký zároveň. „Dnes rozhoduji…

Seděl v polotmě. Nevěděl, jestli je připravený, ale věděl, že připravený být nemůže. Ona stála u dveří, ticho kolem ní bylo těžké, jako by místnost dýchala jen její dech. „Myslíš, že rozumíš sám sobě?“ zeptala se, aniž by pohnula rtem. „Ne…“ vyšel z něj hlas, který se třásl, i když se snažil zůstat klidný. Usmála se — ne laskavě, ne s pobavením. Spíš s jistotou, že má všechno pod kontrolou. „Dnes…