Bylo mi tehdy sladkých náct a svět byl ještě plný nejistot. On byl starší, sebevědomý a hlavně první. V jeho očích jsem poprvé uviděla odraz něčeho, co jsem u sebe do té doby přehlížela. Moje postava – malá, ceckatá, která byla na škole terčem posměšků a při tělocviku zdrojem utrpení – pro něj byla ztělesněním krásy. „Máš tělo bohyně,“ říkával a já mu tehdy začínala věřit. Cesta k naprosté…
Venku se začíná oteplovat a já cítím to známé šimrání v podbřišku. Léto klepe na dveře a s ním i vidina horkého písku, slunce opírajícího se do kůže a té nepopsatelné svobody. Už se nemůžu dočkat, až ze sebe shodím ty vrstvy oblečení a stanu se zase na chvíli tou ženou, kterou v běžném životě nikdo nevidí. V šedi textilního světa jsem totiž neviditelná. Jen další unavená matka, na jejímž těle…
