Nevím, kdy přesně se to zlomilo. Ještě před chvílí jsem byl v pohodě, opřený o něj jen tak napůl, jako by to nic neznamenalo. Říkal jsem si, že mám kontrolu. Že kdykoliv budu chtít, ustoupím. Že nejsem ten typ, co se nechá rozložit jedním hlasem, jedním dotykem, jedním tichým „pojď sem“. Jenže on stál za mnou — blíž, než bylo bezpečné. Cítil jsem jeho teplo přes látku, jeho dech někde u krku, a…

.. Očistil jsi mne a omluvil se. ,,Za co?" Ptám se nechápavě. ,,Už jsem to nevydržel." Oblékáš si zpět na sebe kraťasy. Vidim tu krásnou bouli ještě teď ... ,,Půjdeme? Jsi v pohodě?" Tvůj hlas mě vytrhne z myšlenek. Přikývnu. Jdeme společně stejnou cestou. Mlčky, ale není to trapné ticho. Dojdeme k jezeru. Z kapsy vyndáš krabičku cigaret a jednu mi nabídneš. Mám svoje, ale v ten moment jsem…

Držel mě pevně za boky, prsty zaryté do kůže, jako by si mě chtěl udržet přesně tam, kde mě měl. Přitiskl se ke mně těsněji a nenechal mezi námi žádný prostor. Ozývaly se tlumené, vlhké zvuky, rytmické a neodbytné. V tom tichu zněly skoro až neslušně nahlas. S každým jeho pohybem se vracely znovu a znovu, doprovázené mým přerušovaným dechem. „Slyšíš to?“ zamumlal mi přímo do ucha, hlas nízký,…

Klid", řekl jsi dominantním a přesto tak klidným hlasem. Byl jsem nervózní, zároveň šíleně vzrušený. Líbí se Ti to, dělám to dobře? Nemohl jsem se těchto myšlenek zbavit. Opatrně jsem si ho vzal zpět do úst a konečně se uvolnil. Letní večer. My dva venku na dece. Lehl jsem si, postaral jsi se, abych měl pohodlí .... Pak jsem ucítil příjemný tlak v sobě .... ,,Bože", pronesl jsi slastně....…

Napsal mi zprávu, že se těší, až se uvidíme. Četl jsem ji několikrát a usmíval se, ale zároveň jsem věděl, že to možná nevyjde. Do dne mi nečekaně vstoupily jiné povinnosti a všechno začalo být nejisté. ‎Ptal se, jestli ten den dorazím. Odpověděl jsem popravdě, že vůbec netuším. Jakmile jsem zprávu odeslal. Z jeho reakce jsem cítil zklamání, i když se ho snažil skrýt. Bylo to mezi řádky – kratší…

Večer byl chladnější, než čekal. Ulice se leskly po dešti a světla lamp se odrážela v mokrém asfaltu. Zastavil se před barem, chvíli váhal… a pak vešel dovnitř. Hudba byla tlumená, basy vibrovaly někde v pozadí. Rozhlédl se – a tehdy ji uviděl. Stála u baru, opřená o lokty, jako by jí celé místo patřilo. Vysoké černé podpatky jí prodlužovaly siluetu, tmavé vlasy jí splývaly přes ramena. Byla…

Celý den jsem na to myslel .. ‎Na něj. Na jeho hlas z těch pár zpráv, na způsob, jakým psal — klidně, bez zbytečných slov, ale přesto tak, že jsem z toho cítil něco pevného, jistého. Něco, co mě přitahovalo víc, než bych chtěl přiznat. ‎Když jsem konečně stál přede dveřmi, srdce mi bušilo rychleji, než bylo příjemné. Ne strach… spíš napětí .. Očekávání. ‎Vešel jsem dovnitř, stál tam tak klidně a…