Vždycky jsem si myslela, že znám své touhy. Ale pak přišel moment, který všechno změnil. Byla to obyčejná neděle, kdy jsem se rozhodla jen tak relaxovat doma. Slunce jemně prosakovalo skrz záclony a místnost byla naplněná tichým světlem. Seděla jsem na gauči s kávou v ruce, když jsem si všimla jejích nohou. Byly odhalené v tenkých síťovaných silonkách, elegantně tvarované, s jemně vyčnívajícími…
Bylo mi devatenáct a něco málo, když jsem si poprvé uvědomila, že mě nepřitahuje rovnost mezi mužem a ženou. Ne v těch chvílích, kdy se těla přibližují a vzduch mezi nimi ztěžkne. Vždycky jsem chtěla víc. Chtěla jsem řídit. Určovat. Vidět, jak někdo jiný reaguje na každý můj pohyb a rozkaz. A ten, na kterém jsem to objevila, byl můj kamarád. Znal mě dlouho. Až příliš dlouho na to, aby mezi námi…
Cítil, jak se mu ruce potí a srdce mu buší, když stál před dveřmi jejího bytu, a přitom nemohl odvrátit oči od čísla na dveřích, které ho dělilo od něčeho, co už navždy změní jeho život. Pořád si připomínal, že to dělá dobrovolně, že je tady proto, aby se poddal, aby poznal něco, co nikdy předtím nezažil, a přesto v něm každá buňka těla protestovala. Strach se mísil s napětím, s očekáváním něčeho…
