Když děti konečně usnuly a dům se ponořil do ticha, cítila jsem, jak se ve mně napětí pomalu mění v očekávání. Bylo to mezi námi domluvené. Dnes večer bude jeho. A já se mu odevzdám bez otázek. Stála jsem uprostřed ložnice, jen v lehké noční košilce, která sotva zakrývala moje tělo. Slyšela jsem jeho kroky, pomalé, jisté... a ve mně to vřelo. Když vešel dovnitř, ani jsem se nehnula. Jeho pohled…

„Začalo to v autě tím, že mi sáhl pod sukni…“ zopakovala jsem mu tiše do ucha, zatímco jsem mu dlaněmi přejížděla po hrudi. Jeho tělo bylo napjaté, dech měl rychlý, jako by se nemohl rozhodnout, jestli se víc stydí, nebo víc vzrušuje. „Nejdřív jen zlehka,“ pokračovala jsem šeptem. „Hladil mě přes kalhotky, pomalu, trpělivě… jako by si mě chtěl nejdřív úplně rozebrat. A víš, co bylo nejhorší?“…

Seděla jsem v autě zaparkovaném na okraji lesa, s výhledem na celé město. Vzduch uvnitř byl těžký, nejen letním horkem, ale i napětím. Můj milenec Lukáš seděl vedle mě, ruce měl položené na mém stehně a jeho dotek byl přesně takový, jaký jsem ten den potřebovala — sebevědomý, neodbytný, pomalu se posouvající výš. Zhluboka jsem se nadechla, vytáhla mobil a zapnula přední kameru. „Usměj se,“…

Byl to obyčejný den v kanceláři, dokud mi nepřišla zpráva od Jirky, kolegy, který měl talent na to, dělat i z nejběžnějších situací dobrodružství. "Hele, dneska musíme zůstat dýl, bude noční inventura," psal. No skvěle. Když jsem si představila, že budu trávit večer v práci a počítat papíry, chtělo se mi brečet. Netušila jsem ale, že ten večer bude mít úplně jiný průběh. Když jsme konečně…

Vrátím se pozdě v noci. Ulice jsou tiché, jen občas zaslechnu vzdálený zvuk motoru nebo šustění větru mezi větvemi stromů. Opatrně odemknu dveře, abych nerušila noční klid bytu, a vkročím dovnitř. V přítmí chodby si pomalu rozepínám kabát, jeho látka tiše sklouzne k zemi. Stojím tam na okamžik, jen ve svých šatech, než se vydám dál. Vejdu do ložnice a spatřím ho – manžela, který leží na posteli,…