Usadila mě do křesla s lehkostí, jako by přesně věděla, co dělá. Do ruky mi vtiskla sklenku vína, prsty se mi na okamžik dotkly jejích, a v tom doteku bylo víc slibu než ve stovce slov. „Chvilku strpení,“ zašeptala s úsměvem, který ve mně rozvlnil cosi hluboko uvnitř. Hudba se rozezněla dřív, než se znovu objevila. Pomalu. Sebevědomě. V červené krajce, které nebylo obyčejným prádlem, ale…
Bylo to v čase vysokoškolských studií, kdy jsou večírky plné zvědavosti a život chutná po všem novém. Právě na jednom z nich jsem potkal ji. Tmavovlasou dívku s pohledem, který se dostával až pod kůži, a s postavou, jako by ji někdo vytesal podle antických mýtů. Bohyně. Nic jiného ji nevystihovalo. U skleničky vína se rozhovor rozběhl s lehkostí, jaká se stává jen zřídka. Smích, doteky pohledem…
