Ráno se pomalu plíží okenními tabulkami do mé ložnice a nesměle mě hladí po očních víčkách. Kdybych mohl mluvit, poprosím ho, ať ještě chvilku posečká, ale nemám sil. Jsem ještě napůl cesty ve světě snů. Běh času je ovšem neúprosný a není před ním úniku. Má oční víčka se rozhodla otevřít. Zřejmě je k tomu přemluvila mocná síla mezi nebem a zemí, kterou k nim vyslalo vycházející slunce,…