Promrdaný čas
... Zas psalas', že zítra...že možná... že snad, že přijdeš a že vyřešíš náš tělesný hlad. Že prej už taky nemáš kde brát dech a já si zas vyhonil - ve svejch snech. Čekám tě dýl než ty sama bys chtěla a mezitím potupně stárnou nám těla. Těším se jak malej, už týden holím si z koulí chlupy, břitvy si neměním, jsou stejně jako já - úplně tupý. Říkáš, že ještě ne, že ve čtvrtek snad, jenže je…