Ostrava. Město, kde to má prý být „hrubé“, přímé a bez přetvářky. Ale tady, na téhle síti, to tak vůbec nepůsobí. Už měsíce scrolluju profily, píšu slušně, někdy odvážněji, ale odpovědi? Skoro žádné. A když přijdou, často končí po pár zprávách, nebo je to jen tahání času. Jsem chlap, v nejlepších letech, čistý, s fantazií, ale jakoby tu byl neviditelný. Začínám být frustrovaný. Dnes večer sedím…

Byl jsi nervózní. Ne z toho, co se má stát, ale z toho, jak moc po tom toužíš. Psali jste si jen krátce, ale věděl jsi, že tahle žena nehraje hry. Napsala ti to jasně: „Zítra, 18:00, WC v Karolíně. Buď tvrdý. Buď připravený.“ Když jsi vešel do zastrčených toalet, srdce ti bušilo jako zběsilé. Místnost byla tichá, jen šum ventilace. Dveře se otevřely a ona vešla – vysoké podpatky, krátká černá…

Uplynuly tři týdny. Myslel jsem, že to vyšumí. Vyměnili jsme si čísla, ale nikdo nenapsal. Možná to bylo dokonalé právě tím, že to bylo jednorázové. A přece jsem ji měl v hlavě častěji, než bych si chtěl přiznat. Její rty. Ticho lesa. Mlčení mezi dvěma neznámými, co si beze slov dali úplně všechno. Byl pátek večer. Pršelo. Stejně jako tehdy. Seděl jsem v autě, černém Passatu, a zíral do mobilu…

Bylo už po půlnoci a obrazovka telefonu svítila jako maják v temném pokoji. JsemTvujjj zíral na prázdnou zprávu. Naposledy se „Lucka_22“ ozvala před dvěma hodinami s větou: „Jsem na cestě, těš se.“ Netěšil se. Už ne. Byl to čtvrtý případ za poslední měsíc. Večer začal jako obvykle. Umytý, navoněný, v dobré náladě. Do kapsy si strčil balíček kondomů – kdyby náhodou. Doma nechal svíčky připravené…

Napsal jsem ten inzerát spíš z nudy než z potřeby. Byl to jeden z těch večerů, kdy je člověk sám se sebou až moc dlouho a ticho v bytě začíná být hlasité. „Mám velké černé auto a chuť na trochu divočiny. Příroda, doteky, žádné závazky. Třeba se jen projedeme. Třeba skončíme na zadních sedačkách. Jsi normální, máš chuť a nebojíš se trochu risknout? Ozvi se.“ Nepočítal jsem, že někdo odepíše. Ale…