Les dýchal tmou. Vzduch byl hutný, těžký, a kolem nich rostla neviditelná bublina chtíče. Ona sténala, zalomená přes kmen stromu, tělo pokryté potem, zadeček červený od několika ran jeho dlaní. Miloval ten zvuk — prásknutí kůže, ostrý nádech a tichý vzlyk, který následoval. „Podívej se na ni,“ řekl muž klečícímu manželovi. „Tak poslušná. Tak otevřená. Tak moje.“ Manžel se chvěl. Ne strachem.…

… její kůže byla horká, napnutá, záda přitisknutá ke kmeni borovice, zatímco se mu nabízela celým tělem. Sténala, ale potichu — ne z ohleduplnosti, ale protože věděla, že nejsou sami. Ve tmě, jen pár metrů od nich, stál její manžel. Neříkala mu, že ho přizvala. Ale věděla, že ho to pohltí. Že to bude sledovat. A že se v tom zlomí. „Dívá se na tebe,“ zašeptal muž, co ji právě držel za boky a…

Byla to ta zpráva, kterou mu poslala krátce po půlnoci, co rozhodla o všem. “Přijď. Les nad Porubou. Starý posed. Mám na sobě jen šaty a nemám co ztratit.” Byla to její první reakce na jeho inzerát. Hledal ženu bez ostychu. Takovou, co pochopí, že nejde o lásku ani o vztah. Jen o chtíč. A ta zpráva… byla výzva. Noc byla teplá, vzduch voněl jehličím, vlhkou hlínou a něčím, co se blížilo hříchu.…

Je večer. Stojím u auta na okraji města, okno pootevřené, cigareta hoří mezi prsty, ale nedokouřím ji. Mám jinou chuť. A je to silnější než rozum. Nechci tě znát, nechci se tě ptát, nechci s tebou debatovat o životě. Chci tě ojet. Jsem z Ostravy, je mi 30. A hledám přesně tebe. Ne tu, co si hraje na slušnost a pak stejně posílá nahý fotky za tmy. Ne tu, co má v hlavě vztahy a v kalhotkách zimu. …

Byl jsi nervózní. Ne z toho, co se má stát, ale z toho, jak moc po tom toužíš. Psali jste si jen krátce, ale věděl jsi, že tahle žena nehraje hry. Napsala ti to jasně: „Zítra, 18:00, WC v Karolíně. Buď tvrdý. Buď připravený.“ Když jsi vešel do zastrčených toalet, srdce ti bušilo jako zběsilé. Místnost byla tichá, jen šum ventilace. Dveře se otevřely a ona vešla – vysoké podpatky, krátká černá…