Tohle je navždy poslední díl. Žádné pokračování, žádný další blog, žádná „ještě jedna myšlenka“. Všechno, co jsem potřeboval říct, už tady někde mezi řádky je, i když to možná není krásné, uhlazené ani hotové. Jsem rád, že jsem to napsal. Že jsem to ze sebe dostal…

Nejdřív to bylo „Bez cukru, ale na doraz“. Pak „Život na splátky, smrt v hotovosti“. A další logický level je zvláštní stav, kdy už ani nemáš sílu něco měnit. Vzdáš to. Ne ve smyslu dramatického gesta, ale v mnohem tichší verzi: prostě to necháš jen doběhnout. Ráno…

V „Bez cukru, ale na doraz“ jsem si vyskládal, jak jedu na kofeinu, jídle a věčném „teď je jen náročný období“. Od té doby se toho upřímně moc nezměnilo. Úkol se přelije v další úkol, schůzka v další schůzku, den v další den. Mozek jede v jednoduchém režimu: dodělej –…

Ten typ člověka, co sedí v kanceláři do noci, bere si notebook na dovolenou a neumí říct ne, je vždycky někdo jiný. Ten, na kterého ukazuješ prstem. Já přece jen dělám, co je potřeba. Jsem zodpovědný. Spolehlivý. „Teď je zrovna náročný období.“ To říkám už pár let. …

Říká se, že jsou chlapi, co by neměli sex ani v ženském vězení s náručí plnou amnestií. Beru to jako hodně přehnaný vtípek, ale občas si říkám, že v tom obrazu je kousek mojí reality – jen v trochu jiné podobě. Já mám totiž jednu konkrétní ženu. Svoji. Vím, že mě…

Navenek to vypadá docela v pohodě. Chodíš do práce, děti chodí do školy, ráno se stihnou sníst aspoň rohlík, odpoledne kroužky, úkoly, podepsat žákajdu. Účty zaplacené, v lednici něco k jídlu je. Vypadá to funkčně. Jenže uvnitř… tam to vypadá jak v servisu po hromadné…

Máme toho hodně. Práci, hypotéku, děti, víkendy plné kroužků. Všechno „jak má být“. Jenže někde mezi fakturou za plyn a rodičákem se ti občas ztratí jedna drobnost – pocit, že nejsi jen táta, ale taky chlap. A v té ztrátě je často tiše schované jedno téma, o kterém se…