Jak tak v tichosti klečel u Jejích nohou a vychutnával si něžné hlazení po vlasech, rozjímavou náladu v jeho duši, kterou umocňovaly plamínky svíček, snažící se osvětlit potemnělý pokoj, najednou jako blesk rozrazil záchvěv vděčnosti a oddanosti Paní, jdoucí ruku v ruce s myšlenkou: Cítím se na to! Zvládnu to! Dnes večer dokážu dát své Paní ten největší dar, po kterém Ona tolik touží... Chvíli…

Klečel v rohu pokoje vedle postele – přesně tam, kde mu Paní před svým odchodem nakázala. Sice dostal „pohov“ s tím, že Ona se vrátí až za hodinu, nechtěl ale nic riskovat. Už tak se jistě zdržel ve sprše, očistu se však nevyplácí uspěchat. Navíc se tak moc těšil na romantický večer s Paní při svíčkách ve dvou. „Mám všeho dost a potřebuju vypadnout.“ psala mu, když ho „zvala“ na víkendový…

Se zaklapnutím dveří pokoje jako by zmizel i dosud známý svět. Potvrdilo to i chování jeho Paní. Rázně se k němu otočila, obdařila ho autoritativním pohledem a se slovy „Tak, jsme sami, doufám, že víš, co máš dělat“ odešla. Věděl. Pravidla chování hovořila jasně. Po drobném zaváhání – které Paní naštěstí díky své nepřítomnosti neviděla a které bylo způsobeno sbíráním odvahy k prvnímu kroku –…

Už svítá.... Pohled na červenající se oblohu ve mě vyvolává neskutečnou radost. Mám za sebou totiž předlouhou noc, plnou probírání myšlenek a dojmů z předchozího večera na straně jedné a zdlouhavého čekání na spánek na straně druhé. Včera se mi totiž splnil dávný sen: po několika měsících dopisování jsem se konečně mohl setkat se svou opěvovanou Paní, která se uvolila vyhradit mi celý víkend.…

Tu scénu si během onoho měsíce opakovaně přehrával v hlavě. Představovala pro něho hlavní vzpruhu ve chvílích slabosti a malomyslnosti. Ve svých představách viděl sám sebe, jak nahý, lehce se rdící studem, s obojkem na krku klečí před Paní a pohledem – takřka bez dechu – visí na jejích rtech. Aby taky ne, jde mu o hodně. Nepříliš nadneseně řečeno, o budoucnost. „A proto jsem se rozhodla…

Po prvotních zmatcích při cestě na neznámou adresu nakonec přece jen úspěšně stanul před těmi správnými dveřmi a sbíral odvahu zaklepat. Cítil napětí, rozechvělost a nejistotu a k poslednímu kroku se tak moc neměl, ale zároveň věděl, že má zpoždění a že tedy není čas na další prodlení. Obava z toho, co bude, když nechá Madam ještě víc čekat, mu pomohla, sebral odvahu – a zaklepal. Chvíli se nic…

Třebaže už cestou za Lady pociťoval nervozitu, naplno se tento pocit rozvinul během třicetiminutového čekání. Přešlapoval na chodníku před danou adresou sem a tam, v pravidelných intervalech kontroloval čas a zmítaly jím u toho protichůdné pocity. Na jednu stranu si přál, aby ho blížící se smluvený čas schůzky donutil udělal poslední krok a zbavit se tak sžírající nervozity, zároveň byl z prvního…

Paní ho přivítala s úsměvem a zářícíma očima, což se vymykalo i její obvykle už tak srdečné povaze. „Těš se, dneska si to spolu užijeme,“ slyšel její rozjařená slova hned poté, co dovřel dveře. Tak nezvyklé uvítání v něm ovšem samovolně, leč o to silněji, vyvolalo bouři rozporuplných pocitů – s extrémy v podobě natěšení na straně jedné a obavou na straně druhé. Jenže… Je tady přece proto, že on…