Městský večer byl teplý, ulice žily pod pouličními lampami a restaurace ve Vršovicích pulzovala nenápadným šumem konverzací a zvoněním sklenic. Klára a Marek dorazili první – on v černé košili, ona v rudých šatech na tenkých ramínkách, pod kterými zjevně neměla nic. Zasedli ke stolu a nedlouho po nich přišli Tereza a její přítel – Adam. Vysoký, sebejistý, s lehce drsnými rysy a klidnou energií,…

Vzduch v ložnici byl nasycen potem, parfémem a ozvěnou sténání. Klára ležela napůl přes Marka, zatímco Tereza se natahovala po skleničce vody. Její tělo bylo stále rozechvělé, vlasy rozcuchané a rty červené od polibků i kousnutí. „Tohle… bylo zatraceně dobrý,“ vydechla Tereza s úsměvem, který byl směsicí vyčerpání a vítězství. Marek jen přikývl, rukou si projel vlasy a natáhl se pro telefon.…

Bar byl potemnělý, plný kouře, tlumených beatů a pohledů, které říkaly víc než slova. Klára se opřela loktem o bar a s ledovým klidem usrkla drink. Vedle ní stál Marek – její muž, partner i ten, se kterým si občas dovolili víc, než dovolují pravidla běžných vztahů. „Tahle se na tebe dívá už deset minut,“ pronesla Klára bez obalu a kývla směrem k dívce, která seděla opodál, s rudou rtěnkou a…

Když jsem ji uviděla, jak se smíchem zakláněla hlavu, ucítila jsem zvláštní napětí. Ne mezi nohama – ještě ne. Spíš někde pod hrudní kostí. Vedle ní seděl její partner, ruce měl položené na opěradle pohovky a působil jako klidné centrum jejího víru. Vypadali… sehraně. Jako by o sobě věděli všechno. Marek si právě doléval víno a dotkl se mého kolene. Podívala jsem se na něj, pak zpátky na ně.…

Ticho po žáru Ráno bylo tiché. Ne ticho pohodlí. Spíš to nepříjemné, těžké, které sedí v místnosti jako třetí osoba. Lea stála u okna jeho bytu. V jeho košili, kterou večer roztrhla a teď si ji složila kolem těla jako zbroj. Dívala se ven, ale její oči byly jinde. Za ní seděl na pohovce. Oči opřené o její záda. „Co vlastně chceš, Danieli?“ zeptala se, aniž by se otočila. Její hlas byl klidný…

Konfrontace – oheň a ocel O dvě hodiny později stála Lea před jeho dveřmi. Nevolala. Nepsala. Cítila v sobě něco, co už neměla sílu potlačit. Hněv jí tepavě bušil ve spáncích, ale stejně silně pod ním pulsovalo něco jiného. Touha. Neochotná, zraněná, ale živá. Otevřel. Byl překvapený. Ne dost překvapený. „Lea?“ „Takže máš snoubenku,“ vyprskla. „Ty zasranej lháři.“ Na chvíli se mezi nimi…

Bylo už světlo, ale v ložnici vládlo šero. Závěsy tlumily ranní slunce do měkkého, skoro zlatavého oparu. Ona ležela na boku, přikrývka sklouzla po zádech až k bokům. Nahá kůže, lehce odřená od jeho vousů. Ještě pořád cítila otisky jeho rukou na stehnech. A v sobě. Otočila se. Ležel vedle ní, napůl na břiše, jeden sval na zádech mírně cukal při dechu. Vypadal klidně, ale ne neškodně. Jako někdo,…

Bar byl tlumeně osvětlený, s lehce zastřenou atmosférou, ve které se ztrácely hranice mezi skutečností a představami. Ze starého jukeboxu hrála jazzová melodie, která se zdála znát každý pohyb, každé zatajené nadechnutí. U baru seděla žena, zhruba třicetiletá, v tmavě zelených šatech, které obepínaly její tělo natolik, aby vzbudily zájem, ale zanechaly dost prostoru pro fantazii. Její rty se…