Údržba Paničky 2

Leželi jsme vedle sebe, obklopeni tichem nočního bytu. Jen naše zrychlené dechy pomalu ustávaly. Jana se ke mně přitiskla blíž a zabořila obličej do mého ramene.

„Zůstaneš?“ zašeptala ospale.

Pohladil jsem ji po vlasech. „Pokud mě nevyhodíš, tak ano.“

Usmála se a její ruka na mé hrudi se pomalu uvolnila. Cítil jsem, jak se její dech prohlubuje, jak její tělo povoluje v náruči spánku. Já sám jsem ale ještě chvíli zůstal vzhůru. Poslouchal jsem noční město za okny, vnímal teplo jejího těla a přemýšlel, jak nečekaně dobře mi s ní je.

Někdy v noci jsem se probudil, když se Jana pohnula. Otočila se ke mně, její prsty se líně propletly s mými. Otevřela oči jen napůl, pousmála se a přitiskla se ke mně ještě víc.

„Jsi jako kamínek v kapse,“ zamumlala ospale.

„Cože?“ zasmál jsem se tiše.

„Prostě… příjemný na dotek. A nechci tě ztratit.“

Cítil jsem, jak mi ta jednoduchá věta zahřála něco hluboko uvnitř. Nic jsem neřekl, jen jsem ji políbil do vlasů.

Ráno nás probudily sluneční paprsky pronikající skrz závěsy. Jana se líně protáhla, její tělo se otřelo o mé, a já cítil, jak se mi okamžitě vrací včerejší touha.

„Dobré ráno, zahradníku,“ zamumlala a přitáhla si mě za krk blíž.

„Dobré ráno,“ usmál jsem se a nechal se vtáhnout do dalšího polibku. Voněla po noci, po teple a něčem, co jsem si chtěl zapamatovat napořád.

„Co kdybych ti udělala snídani?“ zeptala se, ale nezdálo se, že by měla v plánu vstát.

„Jestli to znamená, že ještě chvíli zůstanu v téhle posteli s tebou, tak snídaně může počkat,“ odpověděl jsem a znovu ji políbil.

Jana se rozesmála, přehodila nohu přes mou a s úsměvem zašeptala: „Myslím, že zahrada ještě není úplně hotová…“

Odhodil jsem její peřinu a dhalil její nahé tělo, stále zahřáté spánkem. Jana se na mě překvapeně podívala, ale v očích jí zajiskřilo pobavení i touha.

„Takhle brzo ráno?“ protáhla se líně, jako kočka.

Naklonil jsem se k ní a jemně ji políbil na klíční kost. „Řekl jsem snad někdy, že zahradu udržuju jen odpoledne?“

Jana se zasmála, ale smích jí rychle přešel v tiché vzdychnutí, když jsem pokračoval dál. Moje rty klouzaly po její kůži, prsty ji jemně hladily, mapovaly každý záhyb jejího těla.

„Jsi neúnavný,“ vydechla, když jsem se přesunul níž.

„Profesionální deformace,“ zamumlal jsem proti její kůži a ucítil, jak sebou nepatrně trhla.

Jana se prohnula v zádech, její dech se zrychlil, prsty mi zajela do vlasů a přitáhla si mě blíž. Každá její reakce mě povzbuzovala, vedla mě, ukazovala mi, co se jí líbí, co ji přivádí k šílenství.

A pak, když se jí tělem prohnala slastná vlna, když se zaryla prsty do prostěradla a z úst se jí vydralo mé jméno, věděl jsem, že tahle snídaně bude rozhodně nezapomenutelná.

Zůstal jsem u ní, dokud její dech neustál, dokud se její tělo znovu neuvolnilo. Pak mě stáhla k sobě a přitulila se.

„Dobré ráno,“ zašeptala mi do ucha s úsměvem.

„Tohle by mělo být povinné každé ráno,“ odpověděl jsem a políbil ji do vlasů.

„Možná bys měl zůstat častěji,“ navrhla tiše.

Podíval jsem se na ni a uvědomil si, že to vlastně vůbec není špatný nápad.