Náš příběh "O" kapitola 14-15

KAPITOLA XIV — HRAD

Hodiny ukazovaly půl osmé. V apartmánu bylo ticho – záměrné, soustředěné, takové, které přichází těsně před událostí, co všechno změní.

Andrea stála před zrcadlem. Černé šaty na ramínka. Podpatky. Bez spodního prádla. Bez zbytečných gest. Přesně tak, jak si zasloužila být viděna – jako můj majetek.

Katka seděla na posteli. Čekala na rozkaz. Její vlastní obojek ležel před ní. Oči měla klidné. Kolík byl už nasazen. Na každém kroku si byla vědoma jeho přítomnosti.

„Postav se,“

Vstala.

Vzal jsem obojek. Přistoupil zezadu. Zapnul ho kolem jejího krku. Hladce. Beze slova.

Postavila se vedle Andrey.

Dvě brunetky. Nahé pod šaty. Každá jiná – ale obě připravené.

„Dnes večer patříte mně. Ale nebudu jediný, komu budete sloužit. A ani jediný, kdo vás uvidí.“

Katka lehce polkla. Ale nepohnula se.

Andrea se usmála. Věděla přesně, co to znamená.

Cesta k hradu trvala necelých dvacet minut. Noční silnice, moře na straně, světla města pomalu mizela v dálce. Když se před námi zvedla tmavá silueta Castillo de Santa Mar, dívky ztichly úplně.

Vystoupili jsme z auta. U severní brány stáli dva muži v oblecích. Žádná cedule. Žádné logo. Jen starý kámen, železné dveře a ticho.

Podal jsem obálku s pozvánkou.

„La Rosa,“ řekl jsem.

Muž přikývl. Odstoupil. Dveře se otevřely.

Uvnitř byla jiná realita.

Andrea po mé levici. Katka napravo, půl krok za mnou. Cítil jsem z nich napětí, ale ani jedna nepromluvila. Pravidlo ticha začalo platit už u brány. A ony ho respektovaly. Poslušně. Nádherně.

Byli jsme vedeni labyrintem. Tlumené světlo, závoje, místnosti s pootevřenými dveřmi. Občas záblesk kůže. Stín těla. Potlačený vzdech. Ale nic vulgárního. To nebyl bordel. Nebyl to ani klub.

Byl to chrám.

A já do něj přiváděl dvě bohyně, které mi patřily.

Zastavili jsme se před dveřmi s mosaznou růží. Dvě ženy v korzetech mě beze slova vpustily dovnitř. Z místnosti voněla kůže, levandule a chladný kov.

„První vyšetření,“ řekla tiše jedna z nich. Nebyla to otázka. Spíš konstatující obřad.

Přikývl jsem.

Ukázal jsem na Andreu. Poklekla, bez zaváhání. Položil jsem jí dlaň na zátylek. Přijal jsem to gesto jako samozřejmost. Dlouho jsme k tomu směřovali.

„Připravená být nabídnuta?“ zeptal jsem se klidně.

„Ano, Pane,“ odpověděla.

Katka stála tiše, ruce sepnuté za zády. Dívala se. Oči měla rozšířené. Chtěla chápat. Vnímat. Ale věděla, že dnes není hlavní. Dnes má poslouchat a učit se.

„Bude asistovat,“ řekl jsem směrem k ženě u stolu.

„Tichá?“

„Ano.“

Andrea si lehla na černý kožený stůl. Roztáhla nohy. Lékařský pult, ale beze studu. Dvě ženy v rukavicích se k ní naklonily. Začaly kontrolu – vnější, intimní, nedůstojně důkladnou, a přesto něžnou. Prsty, gázou, pohledy. Andrea jen dýchala. Hluboce. Věděla, že jsem tam. A že tohle je její role. Její dar.

Katka se zachvěla. Všiml jsem si toho.

Oči se jí zastavily mezi Andreinýma nohama, na rukavici v pohybu.

Vzal jsem ji za bradu. Natočil obličej k sobě.

„Je to v pořádku, že tě to vzrušuje.“

Kývla.

KAPITOLA XV — DŮM, KDE NEEXISTUJE STUD

Opustili jsme vyšetřovací místnost. Andrea šla vedle mě, tichá, s obojkem na krku a jemně narůžovělou kůží na stehnech – známka profesionální péče. Katka se držela zpátky, o krok, ale blízko. Její oči teď přejížděly stěny, dveře, těla v pohybu. Už se nedívala jako host. Dívala se jako někdo, kdo sem patří, jen to zatím neví jistě.

Když jsme prošli obloukem z chodby, otevřel se před námi prostor, který připomínal ztišený chrám. Ne pro modlitbu. Pro přijetí. Chrám, kde každé tělo má své místo a každý pohled směr.

Strop vysoký, kamenný, prosvětlený měkkým svitem loučí, které hořely v tichu. Žádná hudba. Žádná slova. Jen kůže na kameni, dech v krku a dotek v očích.

Andrea šla tři kroky za mnou, nahá. Bez otázek. Bez očekávání. Obojek černý, kolík na místě. Už nechodila – pohybovala se jako majetek.

Katka byla oblečená. Šaty černé, bez spodního prádla, přesně jak jsem poručil. Obojek měla, ale její kůže byla ještě celá její. Zatím.

Už u vchodu je zahlédli. Někteří muži se jen mírně natočili. Jiní dál četli, pozorovali, popíjeli. Ženy klečely. Seděly u nohou. Ležely na lavicích s otevřenýma nohama, některé s očima zavázanýma, jiné s tváří v klíně druhé.

Přesně ten typ ticha, který nevzniká mlčením, ale vědomým odevzdáním.

Našel jsem volné místo u nízkého pódia, kde byla vystavena jedna z dívek – rudovláska v latexovém korzetu, zavěšená za ruce, kolena mírně pokrčená. Její dominant seděl opodál a pomalu jí popisoval, co s ní udělá, až ostatní odejdou. Zápisník v ruce, hlas klidný. Ona jen přikyvovala.

Posadil jsem se. Andrea poklekla vpravo, automaticky, tělem těsně u mé nohy. Hlavu sklonila. Ne proto, že se bála. Ale protože věděla, že tak je to správně.

Katka zůstala stát.

Ohlédl jsem se. V očích měla otázku. Nečekala, ale chtěla svolení.

Ukázal jsem na prostor po levé straně. Ticho. „Sem. A klekni.“

Uposlechla.

Chvíli jsme jen byli. Dýchali. Kolem nás se pomalu odehrával svět, který neznal vulgaritu. Jen těla v přesně daných rolích.

Subinka naproti se plazila po kolenou mezi dvěma muži. Přijímala pohlavky. Přijímala rty. Přijímala, protože patřila.

Vedle jiná žena držela jazyk v klíně další. Ruce měla svázané za zády. Stála. A přesto se nebránila.

Katka to všechno viděla. A nezačervenala se. Jen se jí zrychlil dech. Obojek se jí napnul.

Naklonil jsem se k ní.

„Tohle není místo pro stud. Tady se neposuzuje. Jen se plní.“

Katka přikývla. Tiše. Beze slov. A v tu chvíli jsem věděl, že už nikdy nebude stát.