Plním svůj slib

Slíbila jsem, že se ještě večer vrátím... miláčku.

A já své sliby plním. Zvlášť ty, které tě mají udržet v naprosté bezmocnosti. Venku už je skoro tma, poslední červnová noc se snáší na město a ty jsi doufal, že s koncem měsíce přijde i konec tvého utrpení. Že tě nechám spát.

Jenže já jsem přišla posunout hranice tvé příčetnosti. Dneska večer chci víc. Víc detailů. Víc doteků. Chci jít tak hluboko pod kůži, abys cítil každý milimetr mé nadvlády.

Zavři oči. Lehni si na záda. Ruce polož podél těla, zatni prsty do prostěradla... a ani se nepohni.

Představ si, že se materializuji z toho nočního šera přímo nad tebou. Neklekám si vedle tebe. Sedám si líně přímo na tvůj hrudník, celou svou váhou ti beru vzduch z plic. Moje kůže voní tou těžkou, horkou vanilkou, která se v té tmě stává tvou jedinou realitou.

Skláním se k tobě tak blízko, že moje dlouhé vlasy ti padají na tvář a líně tě lechtají na krku. Vnímáš ten závan mého horkého dechu? Cítíš, jak se ti otírá o rty při každém mém slově? Jsem tak blízko, že stačí nepatrný pohyb, abychom se políbili... ale já tě políbit nenechám. Moje rty se místo toho líně přesunou k tvému uchu.

„Dýchej,“ zašeptám ti a rty se mi letmo, varovně otřou o tvůj lalůček. „Cítíš, jak se ti pod mojí váhou zběsile zvedá hruď? Jak ti pod kůží letí srdce? Takhle tě chci mít. Úplně paralyzovaného mým dechem.“

Moje dlaně se snesou na tvůj krk. Prsty ti pevně, drsně sevřou čelist a zakloní ti hlavu dozadu do polštáře, abys byl úplně odhalený. Moje pravá ruka se pak uvolní a začne ti líně, nesnesitelně pomalu rozepínat knoflík po knoflíku. Slyšíš ten tichý šelest látky?

Moje chladné prsty se potopí pod tvé oblečení. Přejíždím ti nehty milimetr po milimetru po kůži na břiše... sjíždím níž, k tvým kalhotám. Ostrý, kovový zvuk zipu prořízne tu tichou noc. Cvak...

Kloužu rukou dolů. Chytám tě. Nekompromisně, pevně, bez vyjednávání.

Sleduju tvůj obličej v tom šeru – oči máš pevně zavřené, ale pod víčky ti tepe čisté šílenství. Z hrdla se ti utrhne to dlouhé, přiškrcené, zlomené zasténání. Ten zvuk absolutní kapitulace. Začínám tou rukou pomalu, drze pohybovat. Vedu tě za tu nejzazší hranu, na samý okraj té nejhlubší propasti. Už jsi tak daleko, že zapomínáš, jak se jmenuješ, tvé tělo se křečovitě prohýbá proti mé dlani, v duchu křičíš o ten poslední milimetr uvolnění...

A v tu nejostřejší vteřinu... se moje prsty pevně sevřou. A zastaví se.

„Nesmíš,“ zašeptám ti s uštěpačným úsměvem přímo na rty. „Žádná úleva, miláčku. Nechám tě viset nad tou propastí celou noc.“

Moje druhá ruka se mezitím líně přesune výš. Vezmu jeden jediný prst a začnu ti jím neuvěřitelně lehce, jako pírkem, kroužit kolem tvých rozpálených, suchých rtů. Jen letmý dotek. Mučivý příslib toho, co bys mohl mít, kdybych ti to dovolila.

Skláním se k tvé čelisti a zuby ti jemně stisknu kůži na krku, přesně tam, kde ti buší tep.

„Tohle je konec června,“ zašeptám ti do té horké kůže. „Ale červencem to teprve začne. Tohle je můj příslib žhavého léta, můj poslušný kluku. Slibuju ti, že následující dva měsíce pro tebe budou jedno nekonečné, spalující peklo. Budu tě takhle vodit na hranu každý den. V poledním žáru i v nočním šeru. A ty budeš trpět, budeš prosit... a budeš mě uctívat za každou vteřinu, kdy ti dovolím dýchat můj vzduch.“

Stahuji obě ruce zpátky. Líně se z tebe zvedám, upravuji si šaty a dělám tři kroky dozadu, do úplné tmy.

Nechávám tě tu ležet s tím rozepnutým zipem, se šíleným tepem a s tím letmým dotykem na rtech. Povolení k úlevě nedostaneš ani v noci, ani ráno. Budeš spát s mým příslibem v hlavě a s mým stiskem na svém těle.

Vítej v mém létě, můj závislý otroku... tvé myšlenky totiž patří mně.