Vinný zo slovenska

Pod koněm na Václaváku to vždycky vibrovalo. Lidi, světla, ruch… a mezi tím vším se tam občas potkají dva lidi, který si ani neuvědomí, že právě začíná něco, co v nich zůstane napořád.

Ten den jsem tam stál já.

Pětadvacet, lehce otrkanej, s pocitem, že už mě nic moc nerozhodí.

A pak jsem ho uviděl.

Vincenta.

Ale pro mě byl od první chvíle Vinný.

Stál bokem, nervózně přešlapoval, ruce nevěděl kam dát… a když jsem k němu přišel blíž, všiml jsem si první věci – měl úplně červený uši.

„Čau.“

Podíval se na mě… a v očích měl směs nervozity a něčeho, co jsem poznal hned.

Zájmu.

„Ahoj…“

Ten jeho hlas byl tichej, ale měl v sobě zvláštní teplo. A ten slovenský přízvuk… ten se mi dostal pod kůži rychleji, než bych čekal.

Už tehdy mezi náma něco proběhlo.

Takovej ten neviditelnej impuls.

Bylo mu dvacet, studoval na Karlově univerzitě a bydlel na kolejích.

Na první pohled nevinej kluk.

Ale já měl čím dál víc pocit, že pod tím povrchem se skrývá něco, co se jen bojí ven.

Venku byl opatrnej.

Když jsme šli spolu, nikdy nešel vedle mě.
Vždycky metr přede mnou. Nebo metr za mnou.

Jako by se bál doteku. Pohledu. Přiznání.

Ale jakmile se zavřely dveře…

…tak to všechno zmizelo.

Pamatuju si ten první večer.

Dveře zaklaply.

Ticho.

Podíval se na mě… a ten pohled byl najednou úplně jinej.

Pomalej krok ke mně.
Ještě jeden.

A pak už nebyl prostor na odstup.

Byl blízko. Tak blízko, že jsem cítil jeho dech. Tu jeho nervozitu… která se měnila v něco úplně jinýho.

Jeho ruce už nebyly nejistý.

Naopak.

Jak kdyby přesně věděl, co chce.

A hlavně – koho chce.
Jeho ruce pomalu, co to kecám, rychle sundaly mé triko, a rozeply muj pásek a kalhoty letěli na zem. Jeho ruce byly opravdu šikovné, věděl kam má sáhnou, a jeho lačná ústa mi začali jezdit po hrudi, bradavkach až sjeli i dolů a objevili meho draka. Opravdu to uměl dobre, a kouřil jako zkušený kuřák, a to nekouří Teda cigarety. Ale jeho tahy byly opravdu dokonalé než jsem se udělal snažil jsem se jej odtahnout ale on se nedal, přisál se víc, a sál a sál a já se mu udělal do krku. On to vše polkl a řekl mi, byl si sladký píďo. S tou jeho lámavou češtinou to znělo opravdu sexy.

Tohle byla jeho druhá stránka.

A byla sakra silná.

S Vinným to bylo vždycky stejný.

Venku ticho.
Uvnitř exploze.

Stačilo zavřít dveře… a všechno se zlomilo.

Jeho pohled se změnil, dech se zrychlil, a ta jeho zdrženlivost byla pryč.

Někdy na mě sotva zavřel dveře… a už byl u mě.

Bez čekání. Bez slov.

A já se tomu nikdy nebránil.

Protože to v sobě mělo něco syrovýho. Upřímnýho. Mladýho.

Tu nedočkavost, kterou si člověk pamatuje ještě dlouho.

„Mojko…“ zašeptal jednou do ticha, když jsme leželi vedle sebe.
,, Co? Myslíš moj Kokot?"
Usmál jsem se. „Ty si nedáš pokoj, co?“

Jen se zasmál a přitulil se blíž.

V těchhle chvílích byl nejvíc svůj.

Žádnej strach. Žádný masky.

Jen on.

Na kolejích jsme byli jak dva, co objevujou svět znovu od začátku.

Smích. Hraní. Provokování.


Stačil jeden pohled… a oba jsme věděli, kam to zase povede.

Bylo to lehký. Přirozený.

A hlavně – návykový.

Na kolejích bylo s Vinným opravdu nadherně, jednou jsem se šel vychcat a vidím Vinnyho ve sprše, jak se připravuje na večer. Dělal si výplach, to by mne ani nepřekvapilo, ale to když jsem viděl ten čůrek vody, byl jsem hodně překvapený. Že mu to nepřišlo divný, ale miloval mne a já jeho tak jsme to spolu přešli. A pak k tomu došlo ja ležím na zádech a Vinný si na mne nasedá a uz to jede. Bez gelu bez gumy a jedeeeeem jako by nám šlo o život. Byl to krásný pocit, a najednou cítím na sobě nějaké teplo, hold sem jej vyrušiil při tom vyplachování a on se na mne udělal, teda vydělal. A jen slyším Mojko Prepáč. A já místo abych byl na něj naštvaný tak jsem se smál. Bylo to ale pěkný a roztomilý jak se červená.

Druhý den jsme šli na Matějskou .

Řetízkáč, vítr ve vlasech, Praha pod náma… a vedle mě Vinný, kterej řval jak Viktorka u splavu.

Smál jsem se tak, že jsem sotva popadal dech.

A když jsme slezli dolů, ještě roztřesenej, chytil mě za ruku.

Na vteřinu.

Pak ji rychle pustil.

Ale já to cítil.

A věděl jsem, že i on.

Jenže ten rozdíl mezi „venku“ a „uvnitř“ byl čím dál víc znát.

A mně začalo docházet, že to nestačí.

Že nechci být jen ten, ke komu se utíká za zavřený dveře.

Jednoho dne jsem jej seznamil s Pavlem.

Tramvaják. Sebevědomej. Přímý.

A někde uvnitř jsem tušil, že to není dobrý nápad. Myslel jsem na Káju, ale řekl jsem si že jmeno Pavel nebo Petr nemůže být pro mne prokletý. A ono bylo.

Stalo se to jednou.

Ale někdy stačí jen jednou.

Vinný přišel, sedl si naproti mně, a začal, věděl jak to dopadlo s Kajou… a já hned viděl ty jeho červený uši.

„Musím ti něco říct…“

A v tu chvíli mi bylo vše jasno.

Nedokážu lhát, nechtěl jsem ti ublížit.

A právě to jej bolelo nejvíc.

Když jsme se loučili, objal mě.

Jemně. Nejistě.

„Mojko…“

Zavřel jsem oči na vteřinu.

„Měj se.“

A byl pryč.

Po letech

Zase Václavák.

Zase pod koněm.

A zase on.

Jenže tentokrát už ne ten kluk.

Stál rovně. Klidnej. Sebevědomej.

Když ke mně přišel, zastavil se těsně přede mnou.

Tentokrát žádnej metr.

Žádnej odstup.

„Ahoj… mojko,“ řekl na hlas.

Usmál jsem se. „Tak ty jsi vyrostl.“

„Možno len dospel,“ odpověděl.

Chvíli jsme na sebe koukali.

A pak udělal krok blíž.

Ten typ kroku, kterej si pamatuješ.

A v tu chvíli jsem věděl…

že některý věci se nemění.

Jen dozrajou.