“Ještě pár posledních výstřelů, než vše zase zavřu do šuplíku a budu psát pro nikoho. Protože právě to mi jde nejlíp.” Mám napsaných plno blogů, co zatím nikdo nečetl. Leží si v šuplíku jako zapomenutý dopisy, co možná nikdy neměli dorazit. Ale já je postupně zveřejním. Jeden po druhým. Možná proto, že bych nerad, aby některý z nich zůstal navždy jen v hlavě. A možná jen proto, že cítím, že se…
Sára mi řekla, že semnou chce být. Nevyhrkla to ve slabé chvilce. Nepsala mi to opilá z baru ani ve dvě ráno, když jí hrála naše oblíbená písnička. Řekla to naprosto střízlivě, naprosto klidně, se svým typickým pohledem, ve kterým je vždycky trochu klidu, trochu zmatku, trochu vášně a hlavně opravdovost. A teď tady sedím, kouřím jednu z těch zbytečných cigaret, co mě víc bolí, než uklidní, a…
Z města pojídačů zákusků a pití kávy, se vám vysmívá čas. Jeden den o něčem sníte, druhý den se váš sen stane skutečností, a třetí den zjistíte, že sny mají tendenci se měnit v noční můry. Tehdy bylo všechno nejlepší. Jen mi to nikdo neřekl. Nebo možná řekl, ale já neposlouchal, protože jsem měl plnou hlavu pitomých představ o věčnosti a věčných láskách. Dělali jsme chyby. Lámali si srdce,…
V životě jsou dny, který nejdou vymazat. Nezáleží na tom, kolik panáků kopneš, kolik nocí prosedíš v zakouřeným baru, kolik cizích jmen zašeptáš do tmy. Prostě tam jsou. Vypálený v hlavě jako cejch. 23. duben. Výročí. V kalendáři už to neznamená nic. Žádný společný stůl, žádný společný plány, žádný hádky v polovině večera a usmiřování ve tři ráno někde v bytě. Ale v hlavě? Tam to pořád bije.…
Někteří lidé kýchají, když cítí pil. Jiní opuchnou, když snědí oříšky. Já mám alergii na štěstí. Ne že bych se osypal, když mě někdo obejme. Ale ve chvíli kdy mám pocit, že všechno začíná dávat smysl, uteču. V lepším případě do baru. V horším do postele s někým, koho neznám. Říkají, že štěstí je stav mysli. Moje mysl ho ale bere jako hrozbu. Jako něco podezřelého. Něco, co bude trvat tak krátce,…
Nevím, kdo první začal mluvit o svatým grálu jako o kalichu. Určitě to ale byl chlap, co nikdy nelezl ženě mezi nohy. Protože kdyby jo, dávno by pochopil, že ten pravej grál není zlatý pohár ani ztracená relikvie někde v prdeli historie. Ten pravý grál je mezi stehny ženy. Měkkej, horkej, mokrej a proklatě nedostižnej, když ho fakt chceš. A ne, nejde jen o sex. I když ten je silně návykovej. Jde…
23. dubna by jsme měli výročí. Každý rok to bejval takovej tichej rituál, bez pompézních gest. Žádný restaurace s bílým ubrusem, žádný trapný fotky na sítě. Jen my dva. Stačil pohled. Sex. Smích. Láhev a pár vět, co zůstali ve vzduchu viset ještě několik dní. Letos je to poprvé, co ten den přijde a nebude tam ona. Ne, že by tam někdy byla úplně. Eliška vždycky byla trochu mimo můj svět. Jakoby…
Sára. Krátké jméno, krátká epizoda, dlouhodobý otisk. Nezůstaly po ní žádné dopisy, žádné rozbité talíře z hádek, žádné mlácení dveřmi. Jen ticho. A to možná bolí nejvíc. Přišla z čista jasna. Až po Elišce, někdy v době, kdy se mi realita rozpadala mezi prsty a já se držel při vědomí skrz psaní, cigarety a whiskey. Byla tam. Ne jako náplast, spíš jako tichý svědek mých ztrát. Nepotřebovala nic…
“Když píšu o sobě, většinou končím v pasti. Mezi tím, co jsem a tím, co si o sobě chci myslet.” Nejsem žádnej hrdina. Ani antihrdina. Spíš kombinace noční můry a špatného vtipu, který se pořád opakuje, dokud se mu nezačneš smát. Píšu, protože je to jediný způsob, jak to všechno vydržet. Jak neskočit z mostu, který stejně nikam nevede. Říkají, že se člověk celý život hledá. Já se nehledám. Já…
Někdy přijdou situace, kterým se nejde vyhnout. Někdy jsi v pohodě a najednou ti někdo zavolá, že bude mít svatbu. Tvůj nejlepší kamarád. Kluk, se kterým jsi prožil noci plné pití, keců o životě a příležitostného “ty vole, co to děláme se svým životem”. A najednou se žení. Uzavírá smlouvu na doživotní dávky sexu a společných dovolených, které bude muset plánovat půl roku dopředu. A co víc? Ty máš…
