Večer začal tiše. Tlumené světlo lampy, zatažené závěsy, hudba sotva slyšitelná, jako ozvěna našich myšlenek. Seděla jsem na okraji postele, nohy pokrčené pod sebou, tričko sklouznuté z ramene. Vlasy jsem měla rozpuštěné a trochu rozcuchané. Místnost voněla chtíčem. …

Večer. Dveře tvého bytu se otevřou a já tě čekám. Všude je ticho. Předsíň je osvícena tlumeným světlem. A já. Na zemi, na koberci. Nahá. Klečím tiše. Vlasy rozpuštěné. Skloněná hlava, ruce na stehnech. A pak se podívám. Do tvých očí. „Vítej doma. Dneska… chci,…

Ráno. Tvoje rty na mém stehně. Jemně. Dlouho. Ale dál nejdeš. Odtrhneš se. Usměješ se. A já vím… že teď už jsem jen tvoje hračka. „Tohle si budeš muset zasloužit, Nixx.“ Ta věta mě málem zlomí. Zůstávám na posteli, kolena k sobě, rty rozkousané, oči přivřené, celá v…

Když by přišel večer, svět by se ztišil. Záclony by se lehce vlnily nočním vzduchem, v dálce by šumělo město. Ale tady, v mém malém světě, existovalo jen to jedno místo – ta jedna místnost, jedno teplo, jedno srdce. Celý den jsme kolem sebe kroužili. Smáli se.…

Den začal jako všechno ostatní mezi námi – opatrně. Několik zpráv. Sdílený obrázek, krátký komentář. Pak delší. Tvoje slova se mi v telefonu rozlévala jako ranní světlo. Psal jsi tak opravdově, tak přítomně, že jsem měla pocit, jako bys byl hned vedle mě. Každé tvoje …