Seděli jsme u stolu. Nádobí od večeře už bylo dávno sklizené. Vzduch byl těžký nervozitou, kterou jsme se oba snažili skrývat za lehce nucenými úsměvy a pomalými doušky rumu s kolou. Katka seděla naproti mně, prsty si nervózně pohrávala s okrajem skleničky. Věděl jsem, že je to pro ni těžké. Nikdy předtím neměla žádnou zkušenost se ženou a jasně mi to řekla už před týdnem: „Nechci s ní nic mít.…

Kapitola 5 Katka vykřikla, když se do ní zabořil až po kořen, jeden dlouhý, neúprosný pohyb, který ji roztáhl tak dokonale, až měla pocit, že ji vyplnil až do samého středu její bytosti. Bože… ano… konečně… je tak tlustý, tak horký… cítím ho všude… roztahuje mě tak krásně, až to skoro bolí. Každý centimetr mě vyplňuje. Jsem tak plná… tak jeho… Její vnitřní svaly se kolem něj křečovitě stáhly,…

Kapitola 6 Katka ležela v jeho náručí, tělo ještě roztřesené, dech měla krátký a přerývaný. Mezi stehny cítila nepříjemnou, sladkou prázdnotu, byla tak mokrá, tak oteklá, tak citlivá, že i lehký dotek přikrývky ji nutil se zachvět. Jeho ruka jí pomalu hladila záda, ale ona cítila, jak je jeho erekce stále tvrdá a naléhavá proti jejímu břichu. Ten pocit ji nenechával v klidu. Pořád je tak tvrdý……

Kapitola 7 Katka klečela před ním na posteli, oči stále upřené nahoru, rty lehce pootevřené, jazyk vyplazený. Celé tělo se jí třáslo očekáváním. Uvnitř ní to vřelo, nejen touha, ale něco hlubšího. Cítila se tak malá, tak úplně odhalená. Jsem tady pro něj. Celá. Bez brnění, bez ochrany. A on to ví. Ví, jak moc ho potřebuju, jak moc mu věřím, že mě nerozbije… nebo že mě rozbije přesně tak, jak to…

Kapitola 1 Byl nádherný letní večer. Slunce právě zapadalo a obloha se barvila do teplých odstínů růžové a zlaté. Katka kráčela po úzké cestičce k zahradní restauraci ve svých květovaných šatech, které jí sahaly těsně pod kolena. Lehký materiál se jemně vlnil kolem jejích stehen při každém kroku. Podle domluvy neměla na sobě nic – žádné kalhotky, žádnou podprsenku. Věděla to. A věděl to i on.…

Kapitola 4 Katka už nevěděla, kolikátá vlna to je. Čtvrtá? Pátá? Desátá? Čas se rozplynul. Zůstala jen ta nekonečná spirála – stoupání, stoupání, stoupání… a pak ten krutý pád zpět do prázdnoty. Její tělo už nepatřilo jí. Bylo to jen horké, roztřesené, promočené tělo, které viselo na trámu a reagovalo na každý jeho dotek jako loutka na nitkách. Nemůžu… už vážně nemůžu… opakovala si v hlavě, ale…

Kapitola 2 Katka visela na hrubém dřevěném trámu, ruce pevně svázané nad hlavou, tělo napjaté jako struna. Hedvábný šátek jí dokonale zakrýval oči, takže svět kolem ní zmizel a zůstala jen tma, vlastní zrychlený dech a jeho přítomnost, kterou cítila každým centimetrem kůže. Jeho prsty se pohybovaly pomalu, neúprosně. Dva z nich byly hluboko v ní, pomalu se vysouvaly a zasouvaly, zatímco palec…