Kdysi dávno bych si zaťukala na čelo. Copak se může mít člověk rád? Má mít rád ostatní. Tak nás to doma učili. Važ si lidí, měj k nim úctu, pomáhej slabším a neubližuj. Těm silnějším se moudře vyhni a pokud to nepůjde, postav se jim. Jen nezapomeň, žes dáma...říkával táta. Ano, vychovával nás jako dámy. Jsem mu za to vděčná. Jen zapomněl, že nás má vést i k lásce k sebe sama. Když jsem o…

Závidím stromům, když jejich koruny se proplétají, větvičkami se ve větru dotýkají. Jako dva milenci. Závidím milencům, sedícím na lavičce v rozkvetlé aleji, nevidícím a neslyšícím věcí kolem nich. Závidím párům jejich ratolesti batolící se a pletoucí pod jejich nohy. Držíc se máminy sukně a sedíc tátovi na ramenou. Závidím dvojici stařečků, kráčející vedle sebe, ruku v ruce a s milující se…

Rozpory v sobě...ano, ne...radost střídá smutek, bolest. Hlava pitomá! Ne a ne ji vypnout. Jakmile začně šrotovat, víš, že je zle. Hledáš odpovědi tam, kde nejsou. Rozpory v něm.... jednou by Tě láskou sežral, podruhé hodiny mlčení. Plánuje, sní. Jak krásné sny to jsou. Víš, že polovina z nich se nestane. Přesto jim chceš uvěřit. Chceš věřit jemu. Rozpory v hlavě, varovný signál. Stigmata…

Vyhaslá, unavená umírajícím manželstvím, nevidouc cestu dál. Říkejme jí třeba Lucie. On o téměř desítku let starší muž, hlava plná snů, každý jeho vztah skončil dřív, než vlastně začal. Mamánek. Říkejme mu třeba Josef. Oba hledající, každý něco jiného. Lucie únik z reality, Josef objekt ke splnění svých snů. Osud je svedl dohromady, propojil je přes písmenka. Nejdřív se jen oťukávali. Josef…

Urazil se na mě kapr, že ho vážně neberem, nejvíce se ho však dotklo, že ho večer sežerem. Tvářil se moc potměšile, když mne viděl s paličkou, ukazoval na mě z vany, sprostá gesta ploutvičkou. Vyhrožoval sebevraždou, prý vypustí si vanu, nechce župan ze strouhanky, nesnese tu hanu. I vyhověli jsme mu přece - v obýváku bazének, ať si s námi oslavuje i náš rybí kretének. Šťastné a veselé svátky…

stalo se včera. Čekala jsem svíčky, karty...a vše bylo jnak. Šla jsem jen z dlouhé chvilky a vlastně i zvědavosti...jak ta paní dokáže bez karet, jen tak z ničeho, pouhého podání ruky poznat, jak na tom jsem. Nejsem v ezoterice nováček, takže vím své a vím, že "něco" na tom je. Paní však překvapila. Po krátkém rozhovoru s ní mám o čem přemýšlet. Věděla vše...tedy vše podstatné. Hlavně bolavá…

by mě tedy moc zajímalo. Pročítám blogy a pokud se týkají sexu, vždy jsou psané v tom nejtvrdším duchu.... Zřejmě jsem padlá na hlavu a mám zastaralé názory, ale..... Co nahradí pohlazení, dotyk. Něžný polibek, lehký jako vánek, přecházející do vášnivého líbání? Ležet nebo sedět vedle sebe a tiše si šeptat do ucha...třeba prasárničky. Hladit jeden druhého, objímat....kam se to vše vytratilo?…

Proč všechno krásné tak rychle končí? Proč po všem máš jen vlhké oči? A tělo jako po lámání v kole? Proč neopětované city musí tolik bolet? Prý nestav kolem sebe zeď, a otevři srdce... Spíš jsi měla kamarádko říct... nedávej nikdy víc než se Ti vrací. Nepatříš sem, přesto jsi tady tak nesni, ale žij....

Být sama? Brr! Otřepala se z této představy. Neumí to. Nikdy to neuměla. Mít ráda jen sebe sama a nepodělit se, jak sobecké.... Poslední vztah jí vzal všechny ideály o mužích. I když vztah...byl to jen její pohled, on to viděl trochu jinak. A pak šel. Zlomilo jí to, pověstná kapka ... Rezignovala. Přemýšlela, kde dělá chybu, proč každý vztah končí, její vina? Dobře, nastal čas být sama. Ještě…

a to fest! Myslet si, že jsme snad úplné husičky...ozvat se po XY měsících naprosté ignorace...no jo, vyměnil a chce se vrátit...to jako fakt? Že bychom čekaly s otevřenou náručí? Mám kamarádku do divadla, na výlety, ale nešukáme spolu...a co Ty, máš někoho? Ne! Tak můžeme zase spolu.... Pomoooc...to jako fakt? Nouzovky v rukávu jsou přece tak super, že ano? Přijedu, dáme kafe, stáhnu gatě,…