Co se to s námi stalo? Chodím sem ráda, docela často...a co čtu je z 99% bolest. Bolest ze zklamání, podvodů, lží. Kam se vytratila úcta člověka k člověku? Láska partnerů...jednoho k druhému? Proč toužíme po lásce , a když jí dostaneme, nevážíme si jí? Chceme milovat, být milováni... tak kde je problém? Promiskuita, nevěry, slepá oddanost, mlčení... To není cesta. Hledej lásku ve svém nitru,…

Mám chuť lehnou si do něj na záda a pozorovat nebe..... a otisknout do něj sebe.. Uplácat koule ...jedna, druhá třetí.. a postavit z nich sněhuláka, jenž po oteplení k zemi sletí... Na zasněžené louce, jít ruku v ruce se svou láskou.... Nabrat sníh, jen tak, do ruky studený, přesto v ruce tající mezi prsty protékající... Tou ledovou rukou Tě po tváři pohladit a nečekaně Tě do něj povalit....…

Tak mně napadá jedna věc. Muži mi často píší, že je problém najít zde ženu jen na sex. Že ženy očekávají mnohem víc. No a do toho oni nejdou, proč taky? Chtějí si jen zašukat, kdy se to hodí jim, když jim zrovna stoupne a není žádná po ruce. Zavolají a očekávají, že žena bude ihned k dispozici...odhodí vařečku, nebo zrovna hadr se kterým stírala podlahu, hodí na sebe sexy hadříky, nasadí úsměv a…

Ano, čtete správně, hledám vrbu. Obešla jsem už spousty rybníků, ale ani jedna nebyla ta pravá pro mne. Tak mi došlo, že hledám "jinou" vrbu. Lidskou. A další dilema bylo na světě... kde se taková lidská vrba hledá? No a protože jsem pravá amatérka ( smějící se smajlík ) tak hledám právě tady. Nehlaste se ovšem všichni najednou! Stačí mi jen jedna- ta pravá! Taková, která vyslechne, nevyčte,…

Potkali se náhodou... i když náhody vlastně neexistují, byl to osud.Usměvavý muž, dokázal ji rozesmát. Kdykoliv jí bylo ouvej, vždy našel něco, čím jí dostal. Nic si neslíbili. Nemluvili o tom, co by bylo, kdyby.... Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Najednou si uvědomila, že cítí něco víc. Že by si přála trávit s ním víc času. Že touží po jeho přítomnosti, polibcích, náruči. Ale co s tím?…

Možná tento blog nepatří sem... ale proč ne? Pomalu otevírá oči a rozhlíží se. Tělem jí projede bolest..... už ví, kde je a co tady dělá. Nad ní s úsměvem stojí sestřička a na ruku jí navléká manžetku od tlakoměru.... " áááá Růženka už se nám probudila. Jak se cítíte?" "Ještě ospale" prohodí. Je čas návštěv. Netrpělivě vyhlíží z okna... tolik lidí, ale nikdo, koho by znala. Sem tam…

Sedí nad cárem papíru a přemýšlí jak začít..Věčná bojovnice. I v tuto chvíli svádí svůj vnitřní boj. Pochopí Ti jímž jsou tyto řádky určeny? Vždy se odlišovala od ostatních, vlastně z vyprávění ví, že tomu tak bylo už od miminka. Milovala samotu. Měla svůj svět. Byla jiná a jen málo kdo jí dokázal opravdu porozumět. Jen ona věděla,jaká doopravdy je a po čem touží. Ano, byla a stále je jiná. …

Tmavá chodba, schody, kráčíme beze slov. Odemknu, vejdeme, pomůžeš mi z kabátu.Vcházíme do pokoje, stojíš za mnou a vzrušeně dýcháš. Zaujal Tě šátek co mám uvázaný kolem krku. Pomaličku ho rozvazuješ a zavážeš mi s ním oči. Cítím Tvé rty na svém krku. Chytneš mne rukama kolem boků a tlačíš směrem ke křeslu. Mám na sobě jen lehké šaty na ramínka. Líbáš mi ramena , ústy stáhneš jedno ramínko…