Ano, určitě to půjde. Nepatrně jsem si to včera vyzkoušela a už – věřím. Svému tělu jsem rázně sdělila, že když Ono mě trápí, já se nedám a budu bojovat. Uvidíme – kdo z koho. Jestli vyhraju Já (což momentálně nevím, jak definovat to tzv. Já) anebo Ono. I když ono to možná není to tělo, ale ty potvory choroby, co ho přepadly a usadily se v něm, drží se a nechtějí pustit. Ta moje fyzička je…
Ano, už tomu nejen věřím, už to vím. Je pravda, že ráda sleduji pořady jako Vetřelci dávnověku, avšak nejsem tím nijak ovlivněná. Fakt. Už někdy před více jak třiceti roky jsem si vytvořila svoji teorii o existenci rodu homo sapiens zde na Zemi a když nyní, v posledním roce nebo dvou, sleduji zmíněný pořad, jen se spokojeně usmívám. Jsem zvědavá, kam až zastánci teorie o archeoastronautech dojdou…
Dívám se na svou dceru. Její oči bloudí po okolí a já bych tak ráda četla alespoň v nich. Všechno, co se mi objevuje v myšlenkách, jsou jen pouhé domněnky a já, i když jsem vedle ní, si znovu uvědomuju, jak jsou naše světy vzdálené a jak se do toho jejího nikdy nedostanu. Jako ozvěnou se mi vracejí slova lékařů a dalších různých odborníků, která oni museli říci, protože jednoduše něco říci bylo…
Tak už se čas naplnil. Člověk ví, že je to nejlepší řešení a jiné volby není. Četla jsem tu kupní smlouvu a nostalgie se smutkem seděly vedle mě a držely mě kolem ramen. Bydlela jsem v činžáku, ve vile, v paneláku, roubené chalupě a za pár měsíců se budu stěhovat – do továrny. Zní to zvláštně, dneska v továrně asi bydlí málokdo. (Prý se má v životě vyzkoušet vše) Tak ty loňské vánoce byly…
Hodiny na věži mu dávno odbily. Moji tvář nezdobí vějířky vrásek, avšak pohlazení dlaně není hebké jako dříve. Nechtěj mé tělo. Kdybys byl geolog, věděl bys, jak vnitřní a vnější děje mění tvář krajiny. A mě napadá - jak je možné, že ona je stále krásná a přitažlivá. Já jen svou duši mohu ti nabídnout. Slůvko čistou raději škrtám, duše je hříchem pošpiněna. Pokud se touha hříchem nazývá. Můžu ti…
Vždycky jsem mívala ráda ruční práce. Od dětství. Háčkování, pletení, vyšívání, drhání … krátce paličkování a tkaní korálků … a nakonec šití. Kdeže loňské sněhy jsou. Těší mě, že moje dcery podědily mé šikovné ruce po mně a cinkotem jehlic vytvářejí idylku domova místo mě. Já už jen občas vytáhnu šicí stroj, když potřebuju ušít novou záclonu, závěs, polštář, sáček na školní bačkory atp. Nebo když…
Seděla jsem dnes odpoledne v autobuse a dopřávala klid a odpočinek mým očím. Najednou do mého klidu vstoupila slova babičky, která promlouvala ke svému, asi devítiletému, vnukovi. "Musíš myslet na to horší", říkala mu a pokračovala ve svém vysvětlování. Otevřela jsem oči a podívala se přes uličku na kluka a jeho babičku a snažila se neslušně zachytit co nejvíc slov. Zase jeden negativista,…
Rytíři z Jihu Touláš se krajinou Dnes zamáváš jedné, zítra jdeš za jinou Nástrahy na cestách krajina líčí Na hoře z tefritu - dej pozor - na volání vlčí A na té z granitu, s ruměncem na líci Prošoupeš podrážky s divou Tanečnicí V dálce tě zlákají signály kouře Nevěř i kompasu - sic zbloudíš do bouře Pospěš si rytíři Než na nejbližším kopci Pro hříšnou duši mou Postaví – šibenici
„Paní, nejsem žádná drbna, ale položte si tašku,“ říkával vždy náš taťka, když jsme uviděli na chodníku stát dvě ženy v družném hovoru. Vzpomenu si na tu větu pokaždé, když někoho na ulici, i jinde, vidím, jak si „povídá“. Většinou o někom. Víte, když mě někdo o někom něco řekne (zájmena mají své kouzlo, že), pomyslím si většinou: Hmmm … a nahlas se zeptám: Proč myslíš? Jak to víš? Tys to viděl…
Zastavily jsme se ve stejném okamžiku. V okamžiku střetnutí. Stojím bez hnutí a skoro bez dechu. Dívám se na ni a ona na mě. Jsme od sebe vzdáleny sotva půl metru. Hledíme na sebe. Ty její oči. Ty její nádherné oči. Hledím do těch očí a téměř nedýchám. Buší jí srdce tak jako mě? Pomyslím si. Určitě ano. Bojím se pohnout, abych tento jedinečný okamžik nevyplašila. Má krásné velké tmavé oči. I…
