Sedím na gauči v boulder baru v Holešovicích a popíjím točenou malinovku. Je dobrá. Dláždění podlahy mě studí do chodidel, konečně bez bot. Na poslední chvíli jsem sháněla botky k šatům. Vyhrály mokasíny na klínku, které byly jak slušivé tak i celkem pohodlné na to, abych v nich celý den vydržela. No, chodidla bolí, protestují a chtějí boty zahodit. Tma rozsvítila lucerny ve staroměstských…
Přišel ke mně článek … dlouhej, delší jak deset řádků a půl minuty čtení, jenom část jsem přelítla očima. Byla v něm věta, co říkala, že přátelství hojí rány, které způsobuje láska. Věta, se kterou možná každý bude nadšeně souhlasit a řekne si – jo, takhle to je. Už jsem si to tady jednou psala – láska nebolí. Láska, o které se říká, jak je to krásný a ušlechtilý cit, jak může bolet? Možná…
Opravdu je láska tak vzácná? Před nějakým časem se mě jeden člověk zeptal – Která síla je ve vesmíru nejrozšířenější. Úplně první, co mě napadlo, byla láska. Hned jsem to ale zavrhla, protože jsem měla v hlavě – že si píšu s fyzikem. Přece nebudu cpát do fyziky lásku. Jenže mě to duchovno stejně nějak neopustilo, tak jsem odpověděla, že víra, a byla přesvědčená, že odpověď je špatná. Byla. Věřil…
Seděla jsem v časně ranním autobuse. Tma, mlha a déšť rozehrály již v noci své představení svádivých her. Opřená o sedačku nechala své tělo odpočívat, aby nabralo sílu po slabém nočním spánku. Kapka deště pomalu a přetrhovaně stékala po širokém okně. Nastavila jí prst a chtěla zastavit, bůhví proč si myslela, že klouže po skle uvnitř autobusu. Tma za okny jí přivolala vzpomínku na dva tuláky. …
přistupuji k lidem. S důvěrou. Ano, je to velký risk. Chce to otevřené srdce dokořán a možná velkou odvahu. Dát člověku tak obrovskou šanci, možná jen jedinou, možná jen jedinkrát. A je pouze na něm, jak ji využije. Podávám ti bezbarvý květ a záleží na tobě, jakou barvou jej pomaluješ. Ta barva se pak špatně smývá. Podávám ti důvěru ve své dlani, důvěru, která se jinak ztrácí na vrcholku…
Na pár hodin sem dám tento blog ... příliš nevěřím, že je tu někdo, kdo mu porozumí. Děkuji Kráčí rychle po chodníku a na rohu se zastaví, možná mě zahlédl. Stojí a čeká. Co se mu asi honí hlavou? Čeká na ... svou subinku? Znovu si říkám – proč? Proč jdu zase k němu. Co mě tak přitahuje … Když sedím u něj doma v kuchyni na židli a pokládá přede mě na stůl ovocný čaj, všechno se ve mně zklidní.…
Zazvonili. Dva muži v civilu. Otevřela dveře a přišla k brance. Představili se. Řekli, na co se potřebují zeptat. Myslela si, že něco provedla ta dívka, ale postupně jí docházelo … docházelo to hrozné obvinění. Muži ji uklidnili, že té dívce nevěří, ale … ... ale když se slova strachu a nenávisti spojí … ... je i pravda proti nim bezmocná. Zvláště pokud je navíc podivně zapletená do kroutivých…
Člověk napíše blog, požádá o zveřejnění a objeví se zpráva, že blog bude za chvíli zveřejněn. Někdy je ta chvíle dlouhá 16 hodin. Budiž, nevadí, jsou horší věci na světě. Toto je můj druhý server, na kterém se pohybuju. Na tom prvním byl napsaný blog zveřejněn okamžitě. Trochu má logika tápe po smyslu zdejší “cenzury”, kdy blogy možná bezvýznamné, obyčejné zveřejněny nejsou, a naopak blogy…
Mysl se pomalu probouzí. Zvědavost pootevře oči a podívám se k oknu. Šedočerná tma se snoubí s oranžovým světlem pouliční lampy. Ještě není čas vstávat. Otočím se na bok a zachumlám se víc do dvé pokrývky. Dívám se na tebe. Je krásné probouzet se vedle muže. Vedle svého muže. Je krásné nebýt v této ranní chvíli sama. Vědět, že i když spíš, jsi tady. Hřeje mě teplo tvé blízkosti. Hřeje mě…
Krajina pod Krušnými horami byla zalitá hustou mlhou. Lekla jsem se, že jsem přejela stanici, kde mám přestupovat, začetla jsem se do zdejších blogů. Mobil byl kupodivu vstřícný, možná netušil, že v baťůžku mám knihu, kterou bych se měla naučit zpaměti. Četla jsem o štěstí, o štěstí jednoho amatéra a slzy se mi tlačily pod víčka. Tento blog by si měli přečíst hlavně muži. Muž by měl vědět, že je…
