Dřív se mi to s každým nepovedlo, dát ho dovnitř, ale už to jde. Stačí zkoušet různé polohy, různě natáčet, otáčet, zkoušet různé způsoby. Nevzdát to, zapojit fantazii, představivost, vydržet, být trpělivá a vyzkoušet všechny možnosti. A jde to. Někdy i docela snadno, až se divím. I ten, který se tam nevešel hned, ani napodruhý, napopátý ... prostě tam najednou lehce vklouzne. Jo. Věřte. Vejde…

Komentáře Koe se mi většinou líbí. Mluvím logicky o těch, které jsem četla :-). Jsou dost otevřené, ze života a někdy tak blízko, že až dřou kůži. V jednom (včerejším) se mě ptala, co já na to, kdyby se má dcera živila jako prostitutka. Myslela jsem na tu svou nejstarší. Jednou z ní možná bude vědkyně, co zkoumá ledovce. Avšak ledovce tají a co když všechny roztají a ona pak zůstane bez práce.…

Byly jsme ještě na základce, když mi kámoška řekla, že Romanova sestra žije v Praze a živí se jako šlapka. Co na to říct, snad jen to, že tehdy jsem se na to dívala určitě jinak než dnes. Neodsuzuju to. Někdo to provozovat může, někdo na to nemá žaludek, já bych nemohla dělat třeba kosmonauta. *** Znám jednu, tak trochu. Její muž byl dlouho nemocný, nejdřív mu uřízly nohu, za nějaký čas zemřel.…

Byly jsme ještě na základce, když mi kámoška řekla, že Romanova sestra žije v Praze a živí se jako šlapka. Co na to říct, snad jen to, že tehdy jsem se na to dívala určitě jinak než dnes. Neodsuzuju to. Někdo to provozovat může, někdo na to nemá žaludek, já bych nemohla dělat třeba kosmonauta. *** Znám jednu, tak trochu. Její muž byl dlouho nemocný, nejdřív mu uřízly nohu, za nějaký čas zemřel.…

Jsi moje věčná panna, říká mi, když se zdvihá nade mnou jako kobra a pomalu, milimetr po půl milimetru se zasouvá do mého lůna. Usmívá se, líbí se mu to, skloní se a dá mi pusu. Vrní si pod vousy, přivírá oči a slastně se nadechuje. Půl milimetru ven, milimetr dovnitř. Krůček po krůčku proniká do malé jeskyňky rozkoše. Posté, potisícé stejně jako poprvé. Co se mu asi honí hlavou? Jak je to…

Jednou jsem doma požádala, ať mi pořídí gilotinu. Zeptali se proč a já jen řekla: Vždyť víte, na co je gilotina. Chci svou hlavu dát pryč. Děsně mě bolí. Jsou okamžiky, kdy hlava bolí, že by ji člověk nejraději zahodil. Jenže někdy ta hlava zlobí docela jinak. Rodí se v ní myšlenky, co se nedají zastavit. Krade to čas, hodně času, a myšlenky se valí jako láva z běsnící sopky. Někdy stačí jako…

Kdyby ten dopis byl psaný inkoustem na papíře, možná by se písmena rozpila … hloubka slov však nikdy nezmizí. *** Je to už mnoho roků. Stála jsem po kotníky na břehu internetového moře a měla jen “planý” pocit, že mi tento člověk porozumí a odpoví. Osud asi zvedl mou ruku a natáhl tětivu. Vystřelil jediný šíp a zasáhl cíl. Poznal mě jako málokdo. Moje tělo i moji duši. Ten hluboký vztah byl…

Dobrý ch lidí je na světě málo, ale jsou ... a I KDYBY NA SVĚTĚ BYL JENOM JEDEN DOBREJ ČLOVĚK, TAK MÁ SMYSL ŽÍT. A tak je to možná i s psaním blogů a odchodů těch, kteří píšou a píšou hezky, mile a pro někoho. Protože - i kdyby se to líbilo jen tomu jednomu, tak má smysl psát. Proč odcházet kvůli jednomu nebo dvěma, kterým se nelíbíš, kteří tě slovem urazili. Proč nezůstaneš kvůli těm, kteří…

Dívala jsem se večer na ten film. Po hodně dlouhé době jsem viděla nějaký film celý, od začátku až do konce i s titulkama. Náhodou jsem v upoutávce zaslechla, že ho večer budou dávat a hned si na ten čas zamluvila televizi, protože … jsem ho tehdy vlastně neviděla. Chtěla jsem ho vidět, abych věděla, o čem je, ale hlavní důvod byly písně Simona a Garfungela. Pokaždé, když v tom filmu zazněla…

Možná vám připadám jako malé dítě ve školce, které si hraje s letadýlky a najednou naříká, že se mu jedno ztratilo. Možná ho paní učitelka bude chlácholit a říkat: Koukej, tady máš ještě hodně letadýlek. Ale to rozmazlené děcko chce jen a jen to svoje. No budiž, taková právě teď jsem. Dívám se na letový provoz a na obrazovce se pohybují stovky žlutých letadýlek. Jedno jsem si červěně označila a…