Jsem možná divná … možná ještě nedospělá … co já vím. Neumím mluvit sprostě, neumím nadávat. Ještě nikdy jsem nikomu neřekla: ty de . . . ., ty krá . . apod., natož ještě hrubší výrazy. Nejde mi to přes jazyk, nebo spíš přes “nitro”. Řekla jsem třeba: Ty jsi ale …. a mínila “blbec”, ale ani to jsem nedořekla. Synonymum pro mé nadávky je nejspíš slůvko “ale”. Pak bych ještě mohla přidat “trdlo” a…

Ano, pane Jiří. Rozednívá se. Na holé tělo si oblékám slabé černé punčocháče, na ně navléknu černé nohavičkové kalhotky. Obléknu si bílou podprsenku se zapínáním vepředu a pak bílou knoflíčkovou košili. Kolem krku zavážu červený šátek ..... jak bylo napsáno v meilu z předešlé noci. Hledám velké bílé auto s nápisem (představuju si nápis přes celé dveře), jsem až na konci parkoviště, ohlédnu se a…

Dám ti. Dám Tobě. I tobě. Také době dám. Samozřejmě, na tebe nezapomenu. Dám vám všem. Dám všem, které potkám. Na ulici, na polní cestě, v lese, ve skalách, ve městě i ve vsi … kdekoli. Dám každému. Stačí jen pohled. Jen jeden jediný pohled a … dám ti. Jen tak … pro radost. Pro hezký den nebo pro příjemný večer. Snad tě potěším. Snad ti bude lépe, příjemně. Dám ti, dám …........................…

Ne, nebyl. Sny se jen zdají, sny se jen sní … tohle nebyl sen. A přece … snu se podobá. Člověk se nemá otáčet zády k tomu hezkému, které přichází. Neodejít, chytit za ruku na chvíli a být … být šťastný. I přesto, že skutečnost lomcuje mříží ve věži splněných přání. Řekl mi stokrát, možná tisíckrát “Mám tě moc rád”. Jeho velké rty říkaly jen, co srdce tlouklo v rytmu lásky a štěstí. Chtěl, abych…

Je něco po páté hodině. Jdu po chodníku jistým směrem a proti mně na temně modré obloze září velký objekt. Září nad nejvyšším kopcem. Kopec je jihovýchodním směrem od města, tedy když hledím na objekt, hledím na jihovýchod. Vzpomenu na mudrce, co jim záhadná hvězda ukazovala směr a oni došli do Betléma. Kam bych došla asi já? Asi stejně jako oni, tím směrem leží město Davidovo. (Kdybych tedy…

“Kdybych přišel o nohy nebo o zrak … nechtěl bych už dál žít.” Řekl mi jednou kamarád před svým odchodem na vojnu. Rozuměla jsem. Věděla jsem, jaká touha se ukrývá v jeho srdci. Potřeboval cítit vítr ve vlasech, jeno nohy potřebovaly letět s tím větrem. I jeho srdce. Je páteční půlnoc a já čtu slova někoho jiného. Cítím v sobě bezmoc, vidím zahozenou naději, tmu a víčka se mi plní slzami. V…

Pojď se milovat dej mi svá ústa chci lásku a touhu z nich dlouze pít Ještě dnes večer Se mnou zde zůstaň Vždyť zítra ráno tu Nemusíme být Pojď se milovat Dej mi svou kůži chci její samet pohladit Dlaně i rty po ní vášnivě touží Vždyť zítra ráno tu Nemusíme být Pojď se milovat Dej mi svůj klín Chci k němu sladce Přivonět Vyženem smutek Bolest a splín Vždyť třeba zítra už Nebude svět

Bylo mi osm, když jsem poprvé jela s tímto spacákem na tábor. Dekáč na zip, co hřál svými teplými barvami, co se smál velkými květy s okrovými a žlutými okvětními lístky, bílým lemem, a mezi všemi květy se proplétaly hnědé a oranžové pásky. Jezdíval se mnou na každý tábor a o pár let později se mnou vandroval českou krajinou. To už snad byly jen dvě látky u sebe přitisklé a sem tam vatová výplň ……

Dívám se na některé nové profilové fotky a srdce mi buší. Ano, raději bych si vzhledem k aktuálnímu ročnímu období vybrala yettiho kožich, ale … ale ta nádhera těl, kompozice, světla a stínu, a hlavně těl mě dostává. Nejen nádhera těl, ale i dokonalé oko fotoaparátu a především jeho úžasné „obsluhy“. Je to moc moc lákavé. Povídali jsme si dnes s kolegou o obrazech, o aktech. Vyprávěl, jak coby…

Miluji hory. Jejich velikost, sílu, sebevědomost. Stojím na pěšině pod nimi a vzhlížím k nim s respektem, úctou, strachem. Touha mi dává odvahu. Velikost hory mi dává sílu. Cítím spojení hory a mne. Pouto mezi horou a mnou. Netoužím nad ní vyhrát, nechci ji pokořit, chci jí být partnerem. Chci, aby si mě vážila. Aby mi dovolila cestu k ní. S respektem postupuji pěšinou vzhůru, k jejímu vrcholu.…