vánocích *********** Probudím se kolem deváté s bolestí na prsou. Na Štědrý den jsem šla spát, na Štědrý den vstávám a ještě jednou půjdu spát. Na Štědrý den, i přes to veselí, mě přepadá smutek. Stojí mi za zády, lehce se dotkne a přiměje mě otočit se. Myslím na lidi. Na ty, co jsou sami, co jsou nemocní, bez domova, hladoví … Jak jsem bohatá, pomyslím si vždy. Myslím hlavně na ty, co mám…
Stojí v malém koutku mezi komodou a policovou skříní. Zadívám se na ni. Vlastně – na látkový khaki obal, ve kterém je už roky ukrytá. Nikdo na ni nehraje, nikdo jí nenatáhne struny. Kolik jí je? Je snadné to spočítat, je jen o půl roku mladší než naše prvorozená dcera. Ty první vánoce jsem si tenkrát uhájila pro sebe a podle svého. Přišli jsme oba se svou představou, ale ty první vánoce jsi mi…
lovali. (nebo souložili, jak kdo chce) Ach ta paměť. Já vím, s věkem to s ní jde s kopce, ale tahle přímá úměra se mi vůbec nelíbí. Navíc mám pocit, že to nebude jen tím věkem. Už několikrát se mi to stalo. Nepamatuju si, kdy jsme se naposledy milovali. Ne, že by to bylo někdy kdysi dávno pradávno a já si nemohla vzpomenout vzhledem k té dlouzé časové proluce. Muž je při chuti každé ráno, kdežto…
Kolik židlí se vejde do jednoho srdce. Bezpočet. Srdce je velké. Tak velké, jak jen si člověk přeje. Židle v srdci jsou v soustředných kruzích. Sedí na nich lidé, které jsem potkala. Úplně nejblíže ke středu, na tom nejmenším a prostředním kruhu, sedí ti nejbližší, rodiče, děti. Na tom dalším, který je těsně za ním, sedí příbuzní. A pak … ano, další blízcí lidé, kteří mě potkali a zůstali. Dále…
Pokoj je najednou tak moc prázdný. Ještě ho tu vidím. Ještě slyším … ještě cítím jeho vůni. Ještě cítím na dlani dotek po pohlazení. Ještě vidím jeho pohled … i ten poslední, co už nikam nehleděl. Pokoj je prázdný, ale on zůstal se mnou napořád. Černý motýl svými křídly rozechvěl vzduch. Závan větru pofoukal bolest otupívající časem, jeho vítězstvím a jeho jistotou. Každý má své místo v srdci a…
Jsem jak Malý princ, co se ocitl na neznámé planetě a prosí o namalování beránka. (Ale toho raději ne … od té doby, co jsem jedla jehněčí …) Pošli mi kytičku, prosím. Kytky mi v tomto pokoji hynou. Říkávala jsem, že to prostředí je odrazem mojí duše, umírající duše, smutné duše. Namalovaná kytička jistě neuvadne, nezahyne. Barvy jejích květů rozzáří list papíru, den, pokoj, duši … Pošli mi…
(jsem hrdá na to býti čarodějnicí) Když mi bylo osmnáct, měli mě za partnerku mého otce. Nyní mě mívají za dceru mého partnera. Zatím se ještě stále bavím tím, jak lidi reagují na můj věk. Ale tajně pominu ten prostý fakt, že s některými jsem se setkala v místnosti slabě osvětlené :-) Vzpomenu krátký příběh z jedné závodní jídelny jisté fabriky, kde si ke mně přisednul pohledný mladík a…
(zkráceno) Muž ležel pohodlně na zádech a sledoval svůj oblíbený dokument. V pauze pro reklamy jsem si na něj lehla a říkám mu: „Hele, nevím, jestli to existuje, slyšela jsem to v jednom filmu, co kdybychom si koupili kámasútru pro seniory.“ Muž se začal okamžitě smát. „Prosim tě, k čemu by nám to bylo.“ „No, zpestřili bychom si sexuální život.“ „Cejtíš už se jako babka? Já to nepotřebuju.“ „Ne,…
K čertu s ním. Za moc nestál. Ten zpropadený život. Začnu pít. Jo. Budu pít. Ne že bych do této doby nepila, pití je nutnost. Piju – čaj, někdy vodu. Začnu s alkoholem. Budu mít aspoň jednoho kamaráda. Kamaráda, co nezradí, neopustí, nenadává, vyslechne, přivede na jiný myšlenky … Mizernej život. Žádný sny, přání, představy … všechno … nevyšlo. Jo, jedno ano. Ale k čemu je mi žít v horách, když…
Od doby, kdy mé děti začaly chodit do školky a do školy, přestala jsem mít stoprocentní vliv na jejich slovní zásobu a později i o ní přehled. Pokud tedy netrávily čas s dědou. Ten kdysi namluvil mé nejstarší dceři, ž pivo se dělá z pivoněk a já jí to mnoho roků nemohla vymluvit. Dědeček se skvěle bavil, matka (jako já) byla zoufalá ze znalostí svých dětí a dcera stále trvala na svém, protože…
