Probouzí se každý rok první adventní víkend. Ne, nikdy jsme ho neviděli, jen víme, že je. Už nevím, kdy k nám přišel poprvé, je to opravdu hodně dávno. Vždy první adventní neděli ráno, v kuchyni na malém stolku nebo na parapetu okna, stojí malý stromek. Je skromně ozdobený, někdy na červených stuhách visí medové perníčky, jindy ozdoby z korálků, papírové nebo uháčkované z bílé příze. A pod…
Přepadla mě chmurná nálada. Drží se jako klíště už třetí den. Nesnažím se pochopit svou hlavu, věřím, že zase bude líp. Jako mnohým zde, tak i mě už poněkolikáté přišla nabídka „sexíček za peníze“. A já jsem najednou o tom začala vážně uvažovat. Pět tisíc? To by šlo … Za den? Za hodinu? Užiju si a ještě dostanu peníze. Blíží se vánoce, bude na dárky … A bude to mít i další plusy. Začnu na sobě…
Dívám se na koberec, kde tvůj stín zanechal tvé stopy. Pokojem ještě doznívají tvá slova … řekls, že mě znáš. Že moc dobře víš, co se mi honí hlavou a na co myslím. Co myslím tím, co říkám. Znáš mě lépe než já sama? Přece … kdybys mě znal, kdybys mi rozuměl, nelapala by teď po dechu má duše zavalená tíhou bolesti. Může někdo vidět do duše toho druhého? Jeden z nás dvou se určitě mýlí. Ale kdo?
„Kam to chceš dát?!“ vyděšeně ječí dcera, když mě vidí, jak skrz dveře do obýváku tlačím starej peřiňák. „Vždyť se to sem nevejde.“ „Támhle,“ ukážu bradou do rohu pokoje a dodám: „Sem se vejde věcí.“ Dcera jen kroutí hlavou a říká, že jsem blázen. Neodporuju jí a sunu peřiňák dál po koberci k jeho budoucímu místu. Včera jsem se s láskou a sladkými slovíčky tulila k muži, aby mi splnil mou…
a jehněčí si nikdy nedám. Jezdívám se synem dvakrát do měsíce do České Lípy na cvičení očí. Po padesáti minutách cvičení projdeme městem a zamíříme do restaurace na náměstí. Dnes jsem hledala antikvariát (protože Temná strana slunce je nesehnatelná). Tou uličkou, která připomínala středověk, jsem šla poprvé. Ptala jsem se jedné romské spoluobčanky, ověnčené taškami, kde je antikvariát. Koukala…
Vzpomenu ráda na vánoce, kdy jsem ještě bydlívala s rodiči na velkém panelákovém sídlišti. Těšívali jsme se na sedmou hodinu štědrovečerní, kdy se pootevřelo mnoho oken a někteří lidé vyšli i na balkón. Hlavně se otevřelo to jedno a pak se panelákovou krajinou začal rozléhat hlas trumpety. Rok co rok na ni hrával jeden muž koledy. Po každé písni se z různých míst ozval potlesk vánočních…
Zeptal se mě dneska ráno u snídaně, jestli tatínek pojede na pohřeb … Odpověděla jsem, že babička nebude mít klasické rozloučení u rakve, ale u vsypové loučky, a to bude až na jaře. Vzpomněla jsem si na rozloučení s naší tetou, které mi připadalo trošku tragikomické, a měla jsem co dělat, abych se nerozesmála. Ale nebyla jsem jediná, jak se později ukázalo. Jak si tak vzpomínám, najednou slyším z…
aneb Zima je krásná "Probudím se, otevřu oči. Posledních pár vloček se tiše snáší k zemi, aby k dokonalosti doladilo kousek světa okolo mě. Užasle hledím na tu proměnu, kdy ještě včera ponurá nevlídná krajina je dnes pohádkově bílá. Nechci svými stopami poničit tu krásu, ale … nemůžu pod tím převisem uprostřed lesa sedět až do jara a čekat na tání." Už od začátku listopadu mě máti bombarduje…
Kolikrát si říkám – proč? Proč je čtu, co od nich chci, proč je píšu … Tolik času mi to vezme, času, který je život sám a ten si nechávám brát. Život, ten vzácný prvek, který se svou poutí chýlí ke konci, tak jako voda řeky se blíží k moři. Proč lidé píší a proč čtou? Jen se vypsat, něco sdělit, pobavit druhé, pobavit sebe, něco se dozvědět, potěšit … (naštvat, ublížit). Představit sebe, poznat…
Dostala jsem čokoládu. “Je jahodová, snad ji máš ráda,” řekl. Nemám, pomyslím si, ale poděkuju s úsměvem a vezmu si ji. Říká se moudře, že na zuby se darovanému koni nehledí. Jsem dost na sladké, ale asi dost vybíravá. Čokoládu mám nejraději hořkou a oříškovou. Přesto i tak mé poděkování bylo upřímné. Proč? Protože mám radost, když mi někdo něco chce dát. A pak ... Dala jsem pak kousek čokolády…
