Ani jeden. Je mi smutno. Čtu zdejší anály, vlastně ne, nečtu je celé, nemohu. Slzy mi z očí kanou a halí zrak do nepropustné mlhy. Smutek srdce zaplavuje a nedovolí dočíst do konce, neb by jistě puklo. Bolí to, bolí. Oni milují a tak krásně píší o svých láskách. A mé srdce, mé srdce tak veliké, nekonečnou láskou oplývající, náruč široká a … prázdná. Můj milý Apollón, ten úžasný sličný jinoch s…
Když se chcete něco dozvědět o nějakém člověku, koho se zeptáte? Toho člověka nebo někoho, kdo ho (údajně) zná. Každý člověk žije svůj příběh a vidí se v něm jinak než ti, co ho potkají nebo s ním nějaký čas žijí. Někdy za rok, někdy za deset let, někdy už jen za pár dnů o tom člověku budou možná říkat něco jiného. Často je to jen proto, že dotyčný nesplnil určité očekávání a představy. Chtěla…
Seděla ve vaně plné vody a svou tvář ukrývala v dlaních. V mysli viděla obraz, ten obraz, který život “nemohl” namalovat. Kéž by to bylo možné. Kéž bys mi mohl odpustit. Necítila žádný hněv a zlobu, jen vlídný úsměv, který hladil. Věděla, že odpustit může jen sama sobě. ***** Nádherné milování. Takové, z jakého má vzejít nový život. Ale věděla, že … nemůže. Nesmí. Těžký okamžik vyřčené…
první pomoc. "Dobrou noc,“ volám na muže koupajícího se ve vaně. „Já už jsem hotovej,“ ozve se z vany. „Jo? Hotovej? Jaký to bylo?“ „Ty myslíš, že si honím péro ve vaně, jo?“ „Proč ne,“ řeknu a zaváhám, zda mám pokračovat o tom, jak mě voda vzrušuje. „Jako mladý jsem to dělal, ale teď … teď bych moh´dostat infarkt.“ Odmlčí se a pak se zeptá: „Vytáhla bys mě z vany?“ „Ne,“ povídám zcela vážně,…
Jsou okamžiky, kdy mě toto slovo děsí. Když někdo o něčem říká – “hm, to je zajímavé”, může to znamenat, že tomu vůbec nerozumí. A to buďto, že tomu nerozumí proto, že je to na něj složité, nebo proto, že je to šílená blbost. Taky to může říct proto, že ho to ve skutečnosti vůbec nezajímá nebo se nechce o tom bavit. Nestává se často, že je to něco opravdu zajímavé a vzbudí to touhu dál se tím…
Bůh prý nakládá na hřbet lidem tolik, kolik unesou, jen to, co dokážou zvládnout. Kolikrát se pak sami divíme, co je člověk schopen unést, překonat, dokázat. Pozná to až v okamžiku, kdy se to stane. Jen při samotné představě si říká – tohle bych nedokázal – a ejhle, dokáže a mnohdy i víc. Neví to. Ještěže to ví alespoň ten Bůh. :-) Kdysi jsem četla jednu kapitolu z knížky, jejíž název se už asi…
ne schovávat. Blíží se, blíží. Klidně by mohly být ještě nenápadně vzdálené, ale jisté subjekty je ve jménu svých zákeřných či nenasytných potřeb připomínají s důslednou naléhavostí. Blíží se čas adventní, čas klidu, očekávání, rozjímání, těšení se. Ve skutečnosti čas chaosu, zmatku, stresu a kapesních krádeží, čas falešných úsměvů, ziskuchtivých darů a nesmyslných velkorysostí. Snažím se…
Kdepak jsou? Stále ještě trpím panickými nejistotami. Člověk zamkne dveře a musí se vrátit, aby zkontroloval, zda vypnul plyn. Pak zamkne dveře, ujde 50 metrů a vrátí se, aby zkontroloval, zda zamknul dveře. Odcházela jsem dnes ráno z domu poslední. Neřeknu proč. Spěchám na bus a ve třetině cesty si uvědomím, že nevím, kam jsem dala své malé milence. Ukrývám je ve světle zelené kosmetické…
Je to už hodně dávno, co jsem nocí jela skrz kus republiky a v Pardubicích na nádraží kolem druhé hodiny ranní hledala další spoj. Nevím, kdy se vedle mě postavil, všimla jsem si ho, až když se ptal, kdy to jede do Hradce Králové. Přečetla jsem mu čas a věnovala se spojům svým. Najednou začal něco povídat. Nikdo další vedle nás nestál, tak jsem začala vnímat, co říká. Povídal o nějaké faře, kam…
Stojím v lodžii devátého patra paneláku, tma pokryla město. Vlastně jen ho chtěla pokrýt, desítky a stovky světel pode mnou jí v tom brání. Přímo proti mě září velká modrá písmena. Něco mi našeptává … byla jsem tam? Nebo to bylo jinde? Připadá mi to tolik povědomé. Snad mi jen to jméno zapadlo do nějaké propasti paměti. Stalo se to před rokem nebo před sto léty … časové vzdálenosti se stírají.…
