Komentáře pod mým posledním blogem mi připoměly text z roku 2012 ... sem ho na chvíli dám. Tělo promasírované bublinkami z vířivky a proudem tisíců kapiček sprchy stojí před velkým zrcadlem. Vidí ho jenom mé oči. Nevypadá ještě tak špatně, pomyslím si a v duchu se usměju. Ty jsi ale namyšlená, zasloužila bys na holou. Dívám se na své tělo, tělo umyté a hladké. Byla by škoda, kdyby se ho žádná…
Kdo určuje, co je „správné“.? Stáli jsme v kroužku nad jedním malým obrázkem kolorované mědirytiny a pan profesor nám o něm vyprávěl. Snažil se nám popsat, jak je to dílko úžasné. Byl rozvášněn a uchvácen výtvorem autora. Zeptala jsem se ho (téměř s dětskou nevinností), proč. Proč je tím obrázkem tak nadšen, protože mě to příliš neoslovilo, a jestli by mi mohl vysvětlit, co je na něm tak…
No jistě, umím si představit mnoho důvodů, proč kam člověk vstoupí, přesto - vědět je vždycky víc. (A přirozená zvídavost se časem mění na zvědavost.) Důvod mého příchodu je asi málo typický. Hledala jsem konkrétní blog a na monitor mi vyskočily blogy na Amatérech. Do jednoho jsem se začetla a v dalším zjistila, že autor odchází. Pokud by neodcházel, nepřihlásím se, číst se dá zvenčí, avšak…
Ano, já vím, oni to nepotřebují. Stojí si pevně ve svých kramflecích, i když zdánlivě ledabyle, pod sakem rozepnutou košili bez kravaty a v očích se jim blýskne úsměv nad ubohými slovy těch ... druhých. Taky mi ve schránce přistála zpráva s dotazem: Vyčůráš se mi do pusy? Úsměv a jen krátká odpověď: Nevyčůrám. A pokud chci dát víc času, napíšu důvod. A někdy se rozvine krátká vysoce…
Můj nemocný muž leží v posteli. Přisednu k němu a pravím: No, já nevím, jeslti ti to vůbec můžu říct, když ti to řeknu, mohl bys mi závidět. Tak mi to neříkej, já nerad závidím. Ale já potřebuju poradit, tak ti to řeknu ... Odmlčím se a hledám vhodná slova k úvodu. Víš, jak dlouho pracuju v ... ?(ne, tohle sem napsat nemůžu, to byste hned věděli, kde jsem, a jelikož zde jsou slídiči, pátrači a…
Vzpomínám. Vzpomenu si, a nejen dnes, kdy Tvé jmeno je napsané v kalendáři. Vzpomenu si na Tebe, stejně jako Ty na mě. Je to snad sto let, možná tisíc, kdy jsme byli ... spolu. Spolu. To slovo zní jak z nějakého světa, co dávno zmizel v propadlišti dějin a snad i celého vesmíru. Vzpomínám na ten večer, jak jsem seděla v křesle Tvého pokoje a Tys mi rozepínal blůzku, pomalu knoflíček po…
Tak už to vím. Nabeton. Ne, že bych se po tom pídila, dělala si nějaký průzkum, jezdila po republice s měřítkem ... to vůbec ne, prostě jsem to nedávno uviděla na vlastní oči a bylo to hned jasné a již se nic nedá popřít či zapřít. ** Byla jsem kdysi sama na vandru v Českém ráji a pod Troskami potkala dva kluky z Moravy, jeden byl ze severní a druhý z jižní. Vlastně víc o nich nevím. Nenašli…
Do malé konvičky jsem zalila roibos a zapálila smuteční svíčku na okně. Na stole učebnice angličtiny a němčiny, snad po třistaosmdesáté se do nich nepodívám. Mami, volá na mě dcerka z pokoje. Ono sněží. Zhasnu světla, abych lépe viděla ven, otevřu okno a ... něco padá. Pouliční lampy jsou od naší továrny daleko, přesto vidím se před nimi cosi mihotat. Vezmu dalekohled a vidím - ono vážně sněží.…
Jezdím každý měsíc do vzáleného města se synem k "lékaři" na cvičení. Den předem se telefonem ptám, zda následující den můžeme přijet. Telefon zvedne "sestra" a z jejího hovoru, z jejího pohledu ke mně proudí vlna podivné nevole. Vždy působí dojmem neskutečného obtěžování. Nedokážu si ji vybavit s úsměvem na tváři, snad jsem ji ani nikdy neviděla se pousmát. Třeba má důvod se nesmát, copak já vím…
Odpustit je těžké. Zváště, když v sobě cítíme bolest, vztek, lítost, nenávist, zlobu … Přináší však úlevu, klid, zjasnění mysli, jiný pohled na věc a pochopení. Zlobila jsem se na svou matku. Za to, jak mě vychovávala, co mi způsobila její výchova, slova, přístup, jak moc mi tím ublížila a že až dodnes se z toho nemůžu někdy vyhrabat. Byl okamžik, kdy jsem potřebovala slova útěchy, obejmutí a…
