Inspirated by oralofil. Věnováno orálnímu tentononc, když je máj lásky čas, ale takový vedro, že jste líní se nějak víc tooo, hýbat. Naložila Evžena do auta a otočila klíčkem v zapalování. Rádio se zapnulo automaticky. Pepa Vojtek ji sděloval, že cestu zná a nemění směr a že dojde až na sever. Stávalo se jí často, když na něco pomyslela nebo se pro něco rozhodla, že jí to šlo naproti na znamení…

se mnou, co chceš ! . . Poprvé si ho všimla před měsícem. Pochválil jí boty. Jenže v profilu měla fotku, kde byla bosa. Snažil se zaujmout. Intenzivně si psali 14 dní. Měla pocit, že ho zná celý život. Takové klišé. On z ní postupně vytáhnul všechno. Ona z něj skoro nic. Jen to, že bydlí sám a ještě jednou by chtěl ochutnat ženu. Chodila do jeho profilu nepřihlášená a četla si tu větu pořád…

Před chvílí jsem našla na louce první letošní čtyřlístek. Symbol štěstí. Aby to fungovalo, prý se má darovat. Napadlo mě, věnovat ho vám, Amatérkám a Amatérům. Vždycky, když budu přihlášená a budu svítit zeleně, můžete si vzít zeleného štěstí, kolik unesete. Když jsem se rozhodla, že vám to napíšu a daruju, našla jsem za chvíli další, druhý čtyřlístek. V životě to tak mám - dávám, dostávám,…

Jedu autem rano do prace a sviti mi slunicko do kxichtu. Vytahuju z prihradky slunecni bryle a kokot prede mnou, se zaradi bez blinkru. Pridupnu to a bryle padaji dolu, zachytim je a roztrhnu si o naramek puncochace. Zanadavam, ale nevadi. Nahradni vozim s sebou a dalsi mam v praci. Je malo hodin, zastavim na benzince a prevliknu si je a do budovy vstoupim jako dama a nebudu muset utikat hned…

Věnováno rlerchsovi. . Kdysi dávno, v minulém století, kdy ještě nebyly mobily nebo byly, ale neuměly fotit, jsem hodně fotila. Klasikou, na film. Bydlela jsem v centru Prahy, tak jsem všude chodila pěšky. Byla jsem taková rozlítaná jako pták. Pobíhala a poletovala, všude hned byla. . Kamarádka toho využila a zeptala se, zda bych jejímu známému nevyfotila papouška do soutěže. On to vlastně nebyl…

Cestou k rodičům zastavuju v zahradnictví. Potřebuju kytku pro mámu k narozeninám. Bez košíku a roušky, je to venkovní prostor tam nabíhám a mám jasnou představu: zakořeněná hortenzie nebo růže. V uličce, kam potřebuju stojí napříč vozík. Nabalený týpek v respirátoru a zaclání. . "S dovolením" řeknu mile. Otočí se a kouká. "Dobrý den, pustíte mě, prosím ?" zase já. Sundá si čepici a respirátor …

Vylezlo sluníčko. Plácnu sebou do síťové houpačky. Musím si opálit nechutně bílý nohy, navíc poškrábaný od malin. Těším se na nové blogy nebo pokračování těch, s otevřeným koncem. Ještě se ani nestihnu přihlásit a už slyším: "Jéé, ahoj. Tebe jsem dlouho neviděla !" A mám po čtení. Sousedka. "Ahoj" odpovím a vyčkávám. Nesmím dát najevo zájem o rozhovor. "My jsme si říkali, že nejsi vůbec vidět."…