Tak přesně tohle si říkám dlouho, hodně dlouho. Dařilo se mi to i přes drobné zádrhely vcelku dobře i dodržovat. Sem tam nějaký flirt, koketování - o.k. - ale víc nic. Nemám zájem o pozdější divné pohledy, vyhýbání se, trapné mlčení. Jak říkám, dařilo se mi - doteď.…
Zvrátil mi hlavu a snažil se utišit můj hlasitý projev, ale marně. Ve stejném okamžiku však ale zajel až na doraz do mé zadní dírky, která tím vším drážděním byla přístupná a zvlhlá. Myslím, že čekal, že stuhnu oněmělá hrůzou, můj dodatek k právě vzniklé situaci však…
„Myslela sis, že si se mnou můžeš hrát? Líbilo se Ti mít chvíli moc, co, děvko?". Oči se mi zalily slzami. Byla jsem šílená chtíčem, vnitřek mně hořel a on si tu užívá svou chvilku nadřazenosti?! „Jdi se vycpat, kreténe!", ze chvíle, kdy jsem se vznášela na obláčku…
„Ouuuu, tohle není reakce, kterou jsi očekávala, že?" volá na mě mozek ve chvíli, kdy se těsně kolem mého prstu sevře svěrač jeho dírky. Setrvám na místě a očekávám jen dvě možnosti. Pobídku k pokračování pohybem jeho těla, nějaký lehký náznak toho, že chce, aby se…
Ze strnulé polohy, kdy jsme oba vnímali své vlastní pocity, uspokojení a naplnění, že KONEČNĚ víme, jak skvěle do sebe zapadneme, mně probral tichým hlasem: „Tak rozjedeme jízdu do neznáma?". Procitla jsem skoro okamžitě s vědomým úplného naplnění a souhlasně mu…
Serou mně. Naprosto a přímo mně serou lidé, kteří položili dotaz. Ty odpovíš. Najdeš si čas a je to pro Tebe důležité - najít si ho a ukázat zájem o danou osobu. A pak?.... Ticho.... Konec komunikace po jejich položené otázce a načaté konverzaci... Na den, dva,…
Chvíli mi trvalo než oči šeru přivykli. „No to si ze mně snad dělá prdel!" šokovaný mozek vysílal nohám signály, aby co nejrychleji vzaly do zaječích. Ty ale v rozporu s tím, co chtěl, odmítaly poslechnout. Trvá mi než se v prostoru zorientuju. Malá vířivka v jednom…
S pusou stále plnou jeho ztopořeného mužství, opřeného už teď o zeď a hlavou lehce zvrácenou, jsem to najednou byla já, kdo určoval tempo a rytmus. Jak opojné! Najednou jsem pocítila slabé záškuby a věděla jsem, že přišla chvíle se v mžiku rozhodnout, zda pokračovat do…
Když jsme se od sebe s popadajícím dechem odtrhli, a já se konečně směla pořádně nadechnout, zjistila jsem, že polovina našeho oblečení už je z našich těl poházená po předsíni. „No páni, za tohle můžu i já?! Kdy se to stalo a jak dlouho už tu jsme?" vůbec jsem si…
Sten potichu vyšuměl v prostoru a jeho ústa stále hladově sála na střídačku mé bradavky. Vlak poklidně brázdil jarní krajinou a já zažívala možná nejerotičtější zážitek. Tedy alespoň tohoto těžce vydobytého výletu. Pomalu se odtrhl od mých prsou, krku, lakonicky…
