Dnes v noci... Ze zahrádky je slyšet zpěv ostatních kolegů, co ještě zbyli... Někteří spí... Pomalu se vytratime... Potkáme se za brankou, obejmeme a dlouze polibime... Pak, ruku v ruce, vedení světlem hvězd, zamirime k tůňce... Svleknes se první... Chvíli tě jen…

Ahoj, promiň, popíšu to jen tak úsporně, víš... jak se vlastně máš? Vzpomenš si někdy? Já vím, rok je už docela dlouhá doba, ale... víš, píšu, protože minule jsem si vzpomněl na jednu společnou akci... Bylo to tenkrát na firmením večírku, pamatuješ? Dýchánek pomalu…

Podvečer na sportovním stadionu přerušil ostrý zvuk mé píšťalky. "Tak holky, vyklusat, sbalit nářadí a zítra v pět zase naviděnou!" zavolal jsem na svoji tréninkovou skupinu. Všech 5 dívek se se vydalo na ovál pomalu vytřást ze svalů nahromaděný laktát... dvě hodiny…

Stál jsem před tím výkladem už delší dobu... Opět se rozpršelo a studené březnové kapky padaly za límec sak a bund kolemjdoucích, kteří se choulili na chodnících podél kanálů... kdyby to nebylo zde, určitě by seděli kdesi v teple. Jen skupinky širokokrkých Anglánů jako…